1.2.16

Kdo je tady pánem

Kdo bude velet domácí smečce? Zatím je tu matriarchát zhmotněný v podobě Míny. Ale pejsek s tím nesouhlasí. Není se čemu divit, hledání místa v hierarchii zintenzivnělo vlivem právě probíhající puberty.

Krásně o tomto vývojovém stupni dospívání promluvil pan Marek Eben: 
"Možná, že puberta je jeden z nástrojů, jak příroda pečuje o lidský rod, aby nevyhynul. Protože člověk by asi nikdy dobrovolně neopustil to bezpečí vlastní rodiny, kde je o něj postaráno milujícími rodiči a rodiče by těžko přenesli přes srdce, že to rozkošné a bezproblémové dítě najednou odchází. Ale pak přijde spásná puberta a z toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem, takže nakonec jednou, když praští dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž přežijí.
A co je zajímavé, že hned venku na toho nesnesitelného jedince čeká jiný nesnesitelný jedinec, ovšem opačného pohlaví, který také před chvílí někde praštil dveřmi a ti dva nesnesitelní pocítí k sobě tak neuvěřitelnou náklonnost, že spojí své životy, a stanou se z nich ti báječní milující rodiče, od kterých by žádné dítě neodešlo, nebýt puberty. Je to podle mě velmi rozumné, a co příroda dělá, dobře dělá."

Jenže Boro je pes.

A to bude ten největší háček, Prásknutí dveří nehrozí, ale podpora nevyspalosti páníčků neúměrně stoupá. Dokud honil kočičky ponoukal Mínu (a ona jeho), dalo se vše nějak ukočírovat bez větších výchovných zásahů. Pes ale nezůstal jen u micinek. Nejdříve zkoušel prosadit své nápady vůči mě. Začal opatrně. Tu a tam  něco uloupil v kuchyni (třeba pytlík pečiva). Snědl si všechny pamlsky, protože se záhadně dostal do police na skříni, vyhazoval věci z nezapnutých tašek ležících na chodbě a okousal mi boty do bazénu. Možná vás napadne, že je to má chyba. Mám si dávat na věci pozor, z kuchyně ho vyhnat a z poličky mu dobroty nepodal nikdo jiný než kočka! Ale ani jedno z toho doposud nedělat. Nenapadlo ho vzít si sám bez páníčka, nehledal a nebufetil, boty nechával bez povšimnutí, plus se nesnažil nacpat do postele (vždycky ležel na zemi), nekňučel, nevil. Zkrátka úplně jiný pes.
Nejprve mě napadlo jestli nežárlí na miminko. Že by přece jen v hlavince zvířátka začalo hlodat podezření, že jej máme rádi méně, než před Ádiným narozením? Hlídám proto samostatně pohybující se dítko jako ostříž o to více. Ale má domněnka se nepotvrzuje. Boro si dál nechává mandlovat čumáček, prcka lozit po kožíšku a dokonce Ádě nosí své hračky! Starosti mu dělá jen páníček s paničkou. Tak je to.
Poté, co vzal bez dovolení prckovi svačinu přímo z ruky, zažil pejsek velké překvapení. Muž skočil "zantařím" skokem a pokusil se mu žemli sebrat. Boro zavrčel, ukázal zuby a už to jelo! Stačila jsem malou vyndat z jídelní židličky a prchnout do bezpečné vzdálenosti od zuřivé dvojice. Když nastal klid, chvilku jsem se bála, že manžel psa zardousil. K mé radosti si jen vysvětlili pojmy s dojmy a je zase klid. Sice ukáplo na obou stranách trochu krve, ale zato mám doma vzorňáka! (Teď myslím psa.)

Boro zavrčel, ukázal zuby a už to jelo!

Nicméně boj na domácím hřišti stále nekončí. Právě jdu nacpat pračku oblečení, poznamenaného důrazným oznámením paní domácí, že tito "dvounožci" jsou v její péči. Po návratu z návštěvy, kde mají velkého přátelského ovčáka, si Mína dupla...počůrala oblečení, které přišlo s hafanem do kontaktu. Ještě, že dneska existují automatky.