25.6.17

Znovu vyjukaná sousedka a zvláštní telefonát

Kdybych byla vědcem, založím svou odbornou na snaze prokázat, že někteří lidé žijí ve vlastní časové dimenzi a v osobní bublině, kdy si nevšímají okolí. Kdo čtete blog pravidelněji, jistě si vybavíte naši zázračnou sousedku, která dokáže překvapit denně něčím novým. Tentokráte jsme tuto ženštinu potkali při návratu z nemocnice, po sádrování. Byla jsem unavená, a upřímně, naprosto bez nálady na vtipy. Jakmile jsem kolem postřehla proběhnout jejího psa, zbystřila jsem. Nezklamala. Ani tentokrát.
"Ježiš! Další dítě!?"
"Dobrý den." zaburácel manžel hlubokým hlasem. "Druhorozené dítě."kývl.
"A měli chlapečka, jo? Nesete si ho domu." 
Kdo "měl chlapečka"? Málem jsme šokem zamrzli oba. Asi pořád ta ženská žije v představě, že se děti kupují v Tescu...
"Mimííí, mojee! Ty-ty-tý!" vložila se hbitě do hovoru Áda a šla zavolat výtah.
"Dobrý den, máme holčičku." pozdravila jsem i já a snažila se nepokládat zvídavé dotazy.
"Dvě holky, jo?" nahlédla do autosedačky. "A není nějaká..."
Cinkl výtah.
"...porouchaná? Byla ve slevě." Zareagoval muž a nacpal nás výtahu. "Na shledanou."
"Ahoooj!" mávala s úsměvem Áda, když se dveře přivíraly.
Sousedka stála se zadumaným výrazem a sledovala zavírající se automatické dveře.
Jsem napnuta, s čím dojde příště.

Nicméně, den ještě neskončil. Často, velmi často, opakuji přátelům a známým, že večer kolem deváté, už opravdu příchozí hovory nezvedám, jelikož jsem v procesu uspávání dětí. Dobré je, poslat mi SMS, nebo prostě zavolat další den. Většina těch, kdo tuto informaci obdrželi, ji plně respektují, ale najdou se i výjimky, které volají klidně osmkrát v půl desáté večerní. Manžel bývá v takové situaci podrážděný a já plna obav, zda se neděje něco vážného, že se ona osoba snaží tak horlivě dovolat. O to víc jsem vzteklá i já, když je mi voláno jen proto, že ten či onen potřebuje uzavřít svou objednávku nějakého zboží a tak neodbytně volá, jakože: "Jestli něco taky nechci, když to bude posílat."
Jeden obdobný hovor jsem absolvovala.
Zvedla jsem neúnavně vibrující telefon.
"Jééé, ahóooj, jak se máš?"
Jak se asi můžu mít v deset večer? "Jo, dobře, co potřebuješ, je docela pozdě."
"Budu posílat svoji objednávku na prací prášky, chceš nějaké objednat? Máme nový dětský."
"Díky nechci, mám svou oblíbenou značku pracího prášku. Vypere všechno, od zmrzliny po sádru."
"Sádru? Cha-cha. Kde by malé dítě přišlo k sádře?! To mu lámete hnáty? Cha-cha."
Suše jsem polkla. Tento známý si můj blog zřejmě dlouhou dobu neotevřel a nečte ani zprávy v emailu."Ehm, no. Naše mladší dcera se narodila s vývojovou anomálií nohou. Lečí se a má sádry."
Ticho na druhé straně.
Dvě minuty. Pořád ticho.
"Jsi tam ještě?"
"Jo. Promiň, to jsem nevěděl. No objednáš si něco?"
"Ne, díky. Tak se měj." zavěsila jsem s pocitem, že jsem zvládla první výsměšný telefon.
No, ještě tentýž večer volal ještě jiný známý. Hovor probíhal dost podobně, jen s rozdílem, že ten zprávu o sádrách a léčení opravdu nedostal.

Stejně se ale budu muset připravit na přijímání podobných reakcí okolí, i když se o nich mezi rodiči ve spolku moc nemluví, existují. Ale, dají se vůbec přijmout?

16.6.17

Druhý týden: První přesádrování

Páteční ráno je pro mě náročné. Musíme pobalit věci na koupání, převlečení pro mě i pro Ciri, Ádu s jejími poklady, svačinu pro všechny a v neposlední řadě nesmíme zapomenou tatínka, který řídí. Naložený koráb, jak kdybychom odjížděli na týdenní dovolenu, protáhneme skoro všemi pražskými tunely znovu směr Bulovka. Dneska nás čeká "přesádrování", neboli výměna sáder. Z auta lezu bledá jako stěna, jelikož se mě už od střední školy drží naprosto příšerná panika z tunelů. Kolikrát jsem ani nedojela do školy, protože se mi v metru udělalo zle. 
Na oddělení nás vítají sestřičky v plném pracovním nasazení. Není to myšleno špatně, ráno je největší fofr, ale také čas, aby bylo v krátké době zasádrováno, osádrováno a přesádrováno co nejvíce externích pacientů (tedy těch, co na oddělení neleží), než se začne s operacemi. Po půl hodině strávené v herně, kterou Áda v mžiku celou prohlédla, se u dveří vynořila vrchní sestra s úsměvem se slovy: "Tak jdeme na to, prcku."

"Paní vrchní má určitě pevnou ruku...."

Tak jsme na to teda šly... Manžel se s odhodláním účastnil aktivit s hračkami, protože Áda zůstala ve svém živlu. Já uháněla s kočárem po chodbě, aby mi sestra nezmizela z dohledu a celu dobu mi vrtalo hlavou, jak se takovému miminku sádra sundává. Představila jsem si větší ostré nůžky, nebo tak něco. Všechno bylo dobré. Položila jsem polospící Ciri na lehátko, sledovala, jak si vrchní bere zkušeně zástěru, rukavice a (pak přišlo "nebo tak něco") kotoučovou pilku příruční velikosti.
Nádech. Výdech. Vše dobré. Paní vrchní má určitě pevnou ruku. Těkala jsem očima z pilky na sádry a zpátky.
"Fik fik."
Asi mi lezly oči z důlků, protože se sestra z poza pilky prazvláštně culila.
Sádry byly dole. Kůže na malých nožičkách měla vzhled vakuovaného oříšku s bambulemi místo prstíků a kotníky by mohly celkem obstojně soutěžit s ksichtem Šarpeje v množství nabrané kůže.
"Tak pojďte se mnou. Ukážu vám, kde si miminko vykoupete a pak vás zavoláme, až tu bude paní doktorka."
Na dětském ortopedickém oddělení nemocnice Na Bulovce mají velikou koupací místnost, kde najdete mimo lehátek pro větší děti, i vaničku a přebalovací pultík. Do místnosti vstupujete s tím, že si musíte nazout jednorázové návleky na boty. Celá podlaha je přitom mokrá a jsou zde dva odtoky v podlaze. Já doporučím vzít si s sebou žabky, či jinou obuv do vody. Pokud jste totiž trochu jako já, tak si i přes návleky do bot nalijete minimálně při závěrečném vylívání vaničky. Mimo koupací kosmetiky, podložky a oblečení pro miminko je dobré míti s sebou konkrétně:
  • Misku a bavlněný měkký kapesník= odeberu si trochu vody a cídím záhyby kůže miminka už na pultíku.
  • Žínku = pro masírování nožiček a omytí zbytků pudru, který je na nožky sypán ještě na samotném začátku sádrování.
  • Tyčinky na čištění oušek = na vyčištění prostoru mezi prstíky.
  • Olejíček = na pořádné promazání nožek po koupání (včetně prstíků - to mi pomohlo s následným odstraňováním zbytků po sádrování).
"Je dobré nosit si vlastní fén..."

U oblečení je dobré mít jedno tak zvaně "sádrovací body", které je určené jen pro dobu strávenou v sádrovně. Upatlá se, takže pak je nutné miminko převléknout do čistého. Nevím, jak je to u starších dětí, ale opravdu je nutné mít u miminka tak malého, jako je Ciri, BODY. Během sádrování je totiž potřeba sundat dítku plenu, aby se nechytila do sáder, takže zapnutý kousek oděvu chrání genitálie, aby se na ně nedostala sádra. 
No a pokud máte trochu štěstí ve spacím rytmu dítka, celý proces následného znovusádrování prospí. Ciri to má přesně naopak. Jakmile pod zádíčky ucítila podložku, začala plakat, což zanedlouho přetransformovala v nehorázný řev.
Po sádrování je dobré míti ihned po ruce:

  • vlhčené ubrousky = na očištění opatlání od sádry
  • náhradní oblečení
  • látkovou velkou plenu = dáte si ji pod čerstvé sádry miminka při přesunu do kočárku (no já s sebou tahám rovnou čisté triko na převlečení)
Po odebrání se do jídelny (na čekání na kontrolu prstíků než odejdete -cca 1 hodinu), vám pomůže urychlit sušení sáder fén. Je dobré nosit si vlastní, bo mají na oddělení jen jeden a občas se na vás nemusí dostat řada. Pozor ale, aby sádry neuschly příliš rychle. Lepší je usušit tak, aby se sádra tolik nepatlala a pak natáhnout froté ponožky velké velikosti a po čase obměnit. Vytáhnou vlhko, které už zpět nepustí a sádry se tolik nedrolí. Plus pomůže trochu suchou sádru doleštit ubrouskem, aby se uzavřely puklinky. Toto mi dopomohlo k tomu, že sádra do sebe nevsakuje nečistoty, takže i když sádru umažu, lehce ji zase očistím. Pokud to chcete taky zkusit, opravdu pucujte lehce, ať sádru nevydrolíte, nebo do ní neuděláte díru!


Když jsem se přidala k Ádě do herničky, tatínek byl velmi unavený. Dcera totiž neustále zdrhala z místnosti, protože přišla na to, že klouzat se v ponožkách po chodbě je náramná zábava. No, kdybychom nebyli na oddělení ortopedie, možná by se sestřičky i smály. Takhle jsem měla pocit, že každý čeká, kdy si Áda ublíží. A tak si nejspíše oddechly, když se naše výprava odebrala směrem k autu.
Upozorním ještě ty, kteří by jeli někdy do tohoto špitálu autem, že čas od času se uvolní místo i před vjezdem do areálu nemocnice, kde není placená zóna. Mumraj aut je u Bulovky neskutečný. Plus, za dopoledne parkování v areálu jsme nechali 250,-Kč. 

14.6.17

Ocenění Žena roku 2017

Ráda bych prostřednictví blogu oslovila všechny čtenáře, aby hlasovali pro výjimečnou ženu, díky které jsem včas našla vhodnou cestu léčby PEC pro naší mladší dcerku. Jmenuje se Stáňa Bašatová a spolu s rodiči spolku Achilleus jsme ji nominovaly na Ženu roku 2017 za její optimismus, ochotu a vytrvalost v práci v podpoře a informování rodičů dětí s touto vývojovou anomálií.

Hlasovat můžete každý den až do 9.8.2017

Hlasujte pro Ženu roku 2017 Stáňu Bašatovu ZDE


Za každý hlas moc děkuji

5.6.17

První týden: Je potřeba se naučit...

Začal nám první týden se sádrami. Před odchodem z nemocnice jsem byl poučena, že nožičky musí být neustále ve vyvýšené poloze. Prstíky nesmí otékat, nemají být ledově studené, musí být krásně růžové bez stop modrání a Ciri by s nimi občas měla hýbat. Sestřička mi ukázala jak správně dělat kontrolu prstíků, i popsala návod, jak prstíky ošetřovat, aby se nezapařovaly. Kdyby se nám cokoliv nezdálo máme ihned přijet.
K samotnému odchodu jsem velice rázně a stroze obdržela informace o tom, že miminko nesmí být dlouhodobě necháváno v autosedačce. "Hlavně nedělejte dlouhé nákupy!" Kladna mi na srdce sestra.
Koukala jsem velice překvapeně a snažila se opatrně sdělit, že s týdenním kojencem nic takového podnikat nehodlám a ani by mi to manžel nedovolil, kdybych takový prazvláštní nápad dostala.  
"To mi tady vidíme denně, mladá paní. Víme co říkáme, když pak vidíme ty oteklé nohy!" s přísným výrazem opustila pokoj.
Chtěla sem se ještě zeptat na nějaké věci ohledně převozu, zvláště, když jsme pro Ciri kupovali novou autosedačku, abychom mohli řešit podkládání nohou i během jízdy v autě, ale raději jsem si v tichosti sbalila tašku a později se zeptala jiné osoby. Na druhou stranu je zase pravda, že mohou existovat maminky, které po propuštění z porodnice denně brázdí obchodní centra, ale mezi ty já nepatřím.

"...zamítla jsem nápad vymalovat sádry všemi barvami duhy."

Prvním úkolem po příjezdu domů bylo najít polštář ideální výšky pro podložení sáder. Potřebovala jsem najít podklad do kolébky, do postýlky a v neposlední řadě i do kočárku. Přesouvání jedné podušky je v praxi značně obtížné.
Při kojení a přebalování pak užívám pod nožky srolovaného, zagumičkovaného ručníku střední velikosti, kterému přezdíváme "štuclík". Asi nejdůležitější je i pří omývání myslet na to, že nějaký ten prdík s doprovodem může přijít kdykoliv. Nožky mohou být dole jen nezbytně nutnou dobu, protože jinak hrozí "pokáď" do sáder a přiznám se, že co se takové situace týče, nemám vůbec představu řešení. Nejspíše bychom volali paní doktorce a jeli přesádrovat.
Z čeho jsem měla velký strach bylo, abych včas rozpoznala, že se děje s prstíky, co se díti nemá. Jak to poznám? Co už je na příjezd do nemocnice a co je jen planý poplach? Došla jsem ke stejnému závěru, asi jako u signálů blížícího se porodu - tedy, raději jet několikrát zbytečně, než jednou ne. V době moderní techniky jsem si Cirinu levou i pravou nohu vyfotila do mobilu a přes den porovnávala s fotografií vzhled částí nožek koukajících z konců sáder. Naštěstí jsme v prvním týdnu nejeli do nemocnice ani jednou.

"I když zajímavý módní doplněk by to asi byl..."

Áda sestřiny nové sádrové botičky přijala v celku bez údivu. Ciri neustále hladí a pusinkuje (kdy musíme dávat pozor, aby ji netiskla moc silně).
"Mamí ti ti?" ukazovala Áda na množství bílého prostoru s kyblíčkem razítek v ruce.
"Zlatíčko, sádry miminka musí zůstat bílé." zamítla jsem nápad vymalovat sádry všemi barvami duhy.
Vlastně ani nevím, jestli musí nebo nemusí zůstat bílé, každopádně je každý den šetrně pucuju od titěrných flíčků. Možná za dva tří týdny změním postoj, ale trochu se obávám, že přijít s vyzdobenými sádrami razítky, fixami a nálepkami už po prvním naložení, u dvoutýdenního kojence, by nebyl úplný TOP v žebříčku vhodnosti postoje k léčbě PEC. I když zajímavý módní doplněk by to asi byl...

Příjemným zjištěním je, že Ciri bude nejspíše kočárkovým spáčem. Doufám, že to nezakřiknu. Krátkou vycházku celou prospala a doma se jí též vstávat moc nechtělo. Naopak v postýlce moc spát nechce, takže buď neustále houpu na rukou, nebo spí na klíně na kojícím polštáři s nohama na štuclíku. Zatím si nedokáži představit, jak bude den vypadat, až budu s holkami sama doma. Tento a následující týden budu mít doma manžela, poté snad přijede na sedm dní prababička a pak přijde čas, kdy si budu muset poradit sama.
Také mě čeká řešení otázky: "Jak dostat kočár do patra k ordinaci pediatra?" Protože, stejně jako před dvěma lety, jsou koleje do schodů určené pro kočárek zamčené u stěny schodiště a zdárně ve zdravotním středisku plní pouze dekorační funkci.

2.6.17

Seznamte se: "Já jsem PEC."

Porod byl mnohem rychlejší než u Ády a hlavně ve dne. Báječný porodní tým, pohodové prostředí a skvělá spolubydlící na pokoji přispěli k tomu, že jsem si první dny s miminkem naprosto užívala, i když se na mě většina personálu porodnice soucitně dívala a v propouštěcích papírech tkvěla diagnóza Pes equinovarus congenitus (dále uvádím zkratku PEC), v našem případě s variantou bilat (oboustranné).U této vývojové anomálie se, laicky řečeno, jedná o špatné postavení šlach, povětšinou od kotníků dále. Závažnost je různá a ve většině se jedná o vývojovou vadu dědičnou.
Jak už jsem zmínila v předchozí příspěvku, negativní emoce byly pro nějakou chvíli daleko za mnou. Do naší dcerky jsem se naprosto zamilovala, jakmile mi ji na porodním sále dali na hruď. Nebyl čas přemýšlet nad existencí negativ. Už v těhotenství jsem kontaktovala jednu z největších kapacit lékařství v oboru dětské ortopedie, která souhlasila s přijetím do péče našeho dítka. Cítila jsem se klidná. 

S léčením PEC je nutno začít co nejdříve, ideálně do tří týdnů po narození. V tomto období je vazivo vlivem mateřských hormonů měkké a lze jej prodloužit. Užití tak zvané Ponsetiho metody je dnes nejúčinnější bezoperační metodou léčby PEC. Léčba se skládá z užití několika cyklů sádrování nožiček, protnutí Achillových šlach a následné nošení speciálních dlah.
Zlom přišel v momentě startu léčby. Ještě den před nástupem do nemocnice nebylo jasné, zda vše vyjde tak, jak jsem si představovala. Nervy na pochodu, Ádina zmatenost z toho, že nejsem doma - pak ano - pak zase ne, ničemu nepřidávaly. Teorii jsem měla v malíku, ale praxe je vždycky trochu jinačí, než očekáváme. 

Nejdříve se zdálo, že Ciri vše zvládne s klidným úsměvem. Na sádrovně však usoudila, že byla klidná příliš dlouho a došlo na historicky první opravdové slzičky v jejím několikadenním životě. Zvykání na sádry bylo divoké. Já nebrečet vydržela až do hluboké noci, kdy mě definitivně pohltilo zoufalství nad vlastní neschopností ukonejšit své miminko. V ten moment Ciri usnula a spala až do rána. 
Já jsem po ránu vypadala, jak po nočním tahu zpestřeného sta drinky. I pouliční šrumec dopadající do pokoje pootevřeným oknem mě bolel do uší. Dcerka přešla do fáze usínání v mé náruči, kdy se po odložení do postýlky probudí do dvaceti minut. Navázat do šátku nemohu kvůli faktu, že nožky musí být podložené tak, aby špičky byly nad úrovní hrudníčku a nožky v sádře neotékaly. Musí se kontrolovat prstíky a čistit mezírky mezi nimi, aby se nezapařovaly. V neposlední řadě - pomoci prdíkům se dá pouze kapičkami, protože do klubíčka miminko nedáte, abyste mu pomohli uvolnit bříško, popřípadě lze neúnavně nahřívat a masírovat bříško. Před obědem si nás vyzvedli Áda s tatínkem. Začal nám první týden se sádrami.

V mezičase jsme se stali součástí spolku, součástí kruhu podpory pro rodiče a postavami z reportáže České televize, kde jste mohli vidět proces sádrování nožek pětidenního miminka, naší Ciri.