Mnoho lidí by vám asi řeklo, že mají rádi Vánoce. S celým prosincovým měsícem se pojí radovánky, svátků, veliké nákupy dárků a radost z příchodu nadcházejícího roku, od kterého mnozí očekávají, že bude lepší, než ten končící. Pro mě byl ale prosinec 2016 testem nervů a plný překvapení, které byste možná asi radši ani nechtěli. Mimo jedné události, která běžně bývá v jiných podání rodinnou oslavou - u nás tedy rozhodně veselí nedorazilo, přišlo několik drobných záležitostí, které skoro nutily stříhat metr do konce roku.
Ačkoliv jsme měli čas se trochu vzpamatovat a připravit Ádě nádherné Vánoce, neunikly jsme posledním prosincovým dnům. V den 28.12.2016 nám bylo sděleno, že naše druhé, plánované, s láskou očekávané miminko, bude mít dědičnou vývojovou vadu.
Mrazilo mě a proplakala jsem několik nocí. Napnuti na maxima jsme absolvovaly návštěvu Ústavu biologie a lékařské genetiky, čekali na výsledky dalších vyšetření a téměř nespali. V panice, s hlavou plnou otázek, mi sestřička ve screeningovém centru darovala letáček, který byl pln informací, jenž poskytuje spolek Achilleus. Získala jsem kontakty, možnosti, informace a přesto jsem propadala strachu a lítosti, než jsme konečně měli jistotu, že naše miminko je doslova a do písmene od hlavy až po kotníky naprosto zdravé! Díky telefonátu a podpoře paní Stáni Bašatové, zakladatelky a předsedkyně zmíněného spolku a především mamince a manželce s osobní zkušeností, jsem se nezbláznila.
I pro mého manžela nebyly zmíněné dny snadným obdobím.
V mezidobí cesty od oznámení k výsledkům vyšetření jsme se rozhodli, že rodině nic říkat nebudeme. Zaprvé jsme nevěděli vlastně nic víc, než diagnózu a za druhé jsem se chtěla vyhnout řečem o tom, jaký byl Herodes skvělý panovník a poučování o mém rozumu a že bych měla udělat správné rozhodnutí podle někoho, kdo o problematice vzniklé vývojové vady stejně nic neví.
Jako bonus se miminko ne a ne otočit hlavičkou dolů, až do osmiměsíčního ultrazvuku. Což ve mě vzbuzovalo velmi smíšené pocity. Vyvstala možnost porodu císařským řezem, po němž je rekonvalescence o něco náročnější, než po porodu běžném.
Veškeré mé představy o tom, jak bude další období probíhat šlo do kytek. Zjistila jsem, že nebude možné nosit v šátku a budu se muset naučit všude jezdit pouze a jen s kočárkem- autem minimálně, jelikož autosedačka není v rámci léčby také to pravé ořechové; látkové pleny asi nebudou možné k užívání, jelikož jsou podstatně širší než-li pleny papírové; a na barefoot botky můžu rovnou zapomenout. v neposlední řadě bude důležité být přísná sama k sobě a vydržet plnit všechny úkoly dané procesem léčení. Lidově řečeno - "nic neposrat"a obrnit nervy trpělivostí a čokoládou.
To vše bylo na začátku. Nyní mi zmíněné pocity přijdou neskutečně daleko. Nejsou lepší, spíše se změnily.
Ačkoliv jsme měli čas se trochu vzpamatovat a připravit Ádě nádherné Vánoce, neunikly jsme posledním prosincovým dnům. V den 28.12.2016 nám bylo sděleno, že naše druhé, plánované, s láskou očekávané miminko, bude mít dědičnou vývojovou vadu.
Mrazilo mě a proplakala jsem několik nocí. Napnuti na maxima jsme absolvovaly návštěvu Ústavu biologie a lékařské genetiky, čekali na výsledky dalších vyšetření a téměř nespali. V panice, s hlavou plnou otázek, mi sestřička ve screeningovém centru darovala letáček, který byl pln informací, jenž poskytuje spolek Achilleus. Získala jsem kontakty, možnosti, informace a přesto jsem propadala strachu a lítosti, než jsme konečně měli jistotu, že naše miminko je doslova a do písmene od hlavy až po kotníky naprosto zdravé! Díky telefonátu a podpoře paní Stáni Bašatové, zakladatelky a předsedkyně zmíněného spolku a především mamince a manželce s osobní zkušeností, jsem se nezbláznila.
I pro mého manžela nebyly zmíněné dny snadným obdobím.
V mezidobí cesty od oznámení k výsledkům vyšetření jsme se rozhodli, že rodině nic říkat nebudeme. Zaprvé jsme nevěděli vlastně nic víc, než diagnózu a za druhé jsem se chtěla vyhnout řečem o tom, jaký byl Herodes skvělý panovník a poučování o mém rozumu a že bych měla udělat správné rozhodnutí podle někoho, kdo o problematice vzniklé vývojové vady stejně nic neví.
Jako bonus se miminko ne a ne otočit hlavičkou dolů, až do osmiměsíčního ultrazvuku. Což ve mě vzbuzovalo velmi smíšené pocity. Vyvstala možnost porodu císařským řezem, po němž je rekonvalescence o něco náročnější, než po porodu běžném.
Veškeré mé představy o tom, jak bude další období probíhat šlo do kytek. Zjistila jsem, že nebude možné nosit v šátku a budu se muset naučit všude jezdit pouze a jen s kočárkem- autem minimálně, jelikož autosedačka není v rámci léčby také to pravé ořechové; látkové pleny asi nebudou možné k užívání, jelikož jsou podstatně širší než-li pleny papírové; a na barefoot botky můžu rovnou zapomenout. v neposlední řadě bude důležité být přísná sama k sobě a vydržet plnit všechny úkoly dané procesem léčení. Lidově řečeno - "nic neposrat"a obrnit nervy trpělivostí a čokoládou.
To vše bylo na začátku. Nyní mi zmíněné pocity přijdou neskutečně daleko. Nejsou lepší, spíše se změnily.
