31.12.16

PF 2017

Děkuji všem, kteří jste zachovali přízeň mému psaní a doufám, že se spolu opět potkáme ve zdraví v příštím roce.
Bára


23.12.16

Kapr, stromeček, Vánoce a MY

Prosinec je snad nejhektičtějším měsícem v roce. Je zkrácen na dvacet tři dní. V tyto dny držím dietu "nežer to cukroví", pak jsou Vánoce a 25.12. nastává období diety "nežer, nebo to do léta neshodíš". Letos mám dodržení o něco snazší, protože nastala situace není co-je trochu-brzy nebude nic. Áda objevila kouzlo čokolády a neustále by baštila "ještě", stejně, jako neustále dokola znakuje. Takže musíme trochu hlídat, kolik čeho sní, aby pak do půlnoci nehopsala v postýlce.
Je čtvrt na jednu ráno a manžel ještě dokončuje poslední prvky úklidu, protože mě neustále jímá panika, že nic není hotové, střídající se s přesvědčením, že Ježíšek, se narodil ve chlévě, takže v příliš načančané domácnosti by se mu taky nemuselo líbit. Tuto rozporuplnost ještě podpořila včerejší návštěva rybárny, kde jsme si byli pro kapra na sváteční stůl. 
Zatím, co Áda vesele pozorovala šrumec a tlačící se lid, uhýbající před strýčkovou máchající paličkou na ryby, mě jímala závrať a mdloby, jelikož mi odjakživa nedělá dobře pohled na krev a vykuchané vnitřnosti. Žila jsem v domnění, že je Áda ještě moc malinká, aby tohle všechno viděla. Přesvědčila mě o opaku v momentu, kdy jeden filet, co byl před několika minutami ještě celým kaprem, odstartoval napříč pultem, asi na vycházku.
Já se snažila zakrýt Ádě, obracející se za jásavými přihlížejícími, oči. Načež mi má malá dcerka chytila ruku, hezky se usmála a konstatovala pouho-pouhé: "Hop, no." A dál si vesele znakovala znak pro rybu a nahlížela do kádí.  (Jen pro pořádek - spí naprosto klidně a žádné trauma z událostí nemá). V autě mi pak vyprávěla, že: ryba hop a strejda ryba hop taky. Neboli, někdo ten prchající filet chytit musel, že?

Druhou zastávkou dne, byla hájovna, kam jsme zavítali pro stromeček. Zatím, co dámy si šly na čajíček ke známým, tatínek vyrazil pro stromek sám. (?) Poučila jsem se, že ženy a muži mají velmi rozdílné vnímání fyzické podoby významu slova "malý". 
"Vybral jsem malý stromeček." znamená v překladu: Je možná o deset centimetrů vyšší než já, ale bude se ti líbit. Načež se klade důraz na slovo -stromeček- nikoli - malý-. A tak máme krásný velestrom. Ovšem košatý je krásně, o tom žádná...Nyní je připraven ve stojanu a já se nemohu dočkat, až se Áda probudí a půjdeme jej zdobit. 
Kdy zdobíte stromek vy?

Je skoro hodina po půlnoci. A já musím dát za pravdu své babičce. Vánoce stejně přijdou a je jim naprosto jedno, jaké máte vztahy v rodině, jestli máte uklizeno, navařeno, napečeno, vypráno a vyžehleno. A záleží jen na tom, že jsme s rodinou a pro děti jsou tím nejkouzelnějším dnem v roce. Tak by to alespoň mělo být, no ne?

13.12.16

Sněhulákohraní

Chlad a proměnlivé počasí si vybralo své. Znovu jsme obě nemocné. Kašel a rýma nás ale neudrží dál od zábavy, tedy alespoň té domácí. Letošní Vánoce jsou v symbolu sněhuláků a sněhových vloček
Ráda bych se s vámi podlila o svůj vlastní nápad na velmi jednoduchá přáníčka, kde se při výrobě budete bavit vy i děti :)
Potřebujete:
  • barevné papíry nebo čtvrtky
  • lepidlo v tyčince
  • černý a oranžový fix
  • dekorační sněhové vločky
  • kulaté tampony na odličování pleti (nenapuštěné)
  • nůžky (nejsou na obrázku)
A můžete začít tvořit!
Nejprve přehneme na půl papír, který bude sloužit jako samotné přáníčko. Poté si jej dítě namaže lepidlem (jak chce) a nalepí tři kolečka, jako tělo sněhuláka a tolik vloček, kolik nabídnete, či bude chtít. Já jsem Ádě nachystala materiál na jednoho sněhuláka a čekala, co s tím udělá. Dál vyberete společně kouli, která bude hlava a té dáte na ni čepici. Ádu baví stříhat, takže jsou čepice šišaté a za mé asistence stříhá velkými nůžkami, aby se nám prsty do držadel vešly oběma. Dcerka nalepila několik sněhuláků, zatím, co já jsem fixami dokreslila obličej, ruce a knoflíky (ty někde kreslila i sama). Možná si řeknete, že jsem ji měla nechat malovat úplně samotnou, žel mám doma jen lihové popisovače a pastelky se na kolečka nechytly. 
I tak jsem nadšená, jak Ádě činnost šla a jak ji bavila. Občas sice sněhulák "ztratil hlavu", ale o to je na něj veselejší pohled.


Krásný předvánoční čas přejí sněhuláci :)

21.11.16

Všudepřítomná omalovánka

Venku se náhle udělalo chladno. Každou chvíli prší a jelikož mi chvilku trvalo, než byl Ádin šatník obohacen o potřebné  deštivzdorné kousky, byly jsme více doma, než venku. 
První den to bylo fajn, druhý jsme měli plavání (takže taky pohoda), no a třetí: "Co s mámou doma?" Ne, že by mamince docházela fantazie, ale malou rošťačku nic nebavilo. Byt byl zaplaven vytahanými hračkami a to nebylo jediné, co bylo vytaženo. Manželovi extrahovali další "moudrák" a tak jsem měla, čas od času, doma protivouše dva. Zatím, co jeden se sebou v rozčilení bleskově praštil o zem kdekoliv, muž by se asi při svém téměř metru devadesát přizabil, nebo dorazil, o nějakou z pohozených hraček. Raději marodí na gauči, kde je -mimo pastelek- bezpečno.

Nová zábava na sebe nedala dlouho čekat! Áda vždycky ocumlá pastelku, která tak lépe maluje i na tělo a oblečení. Pak už má jen "spoustu práce". Vybarvená je omalovánka, štos bílého papíru, gauč, deka, polštářky, pes, tričko, leginy, faktura ze Zoohitu (kde občas nakupujeme), tatínkova skripta, kočka, pelíšek pro psa, dveře ledničky, druhá kočka, kousek čehosi na podlaze, tatínek, plyšový medvěd (původně bílý) a nezapomínejme na ruce a pupík malé umělkyně, s překrásným make-upem azurové barvy. To vše za pět minut, co maminka stihla bleskovou návštěvu toalety.
"Ádo kreslíš na papír, že ano?" zeptala jsem se váhavě při přesunu do koupelny.
"Mňau! Tatá." Áda mi s úsměvem odevzdala pastelku a zmizela za rohem do obývacího pokoje (nejspíš pro další materiál).
U papíru nezůstala. Tatínkovi se táhla po ruce kostrbatá linka, zatím, co spokojeně chrápal, na celý obývák. Podobná linka s několika malinkými malůvkami však zdobila i stěnu vedle koupelny. Áda si na mě počkala, vzala mě za ruku, ukázala prstem na podlahu, ať si sednu a začala po svém vykládat o obrázku na stěně. Když skončila, tázavě sena mě otočila. čekala reakci, pochvalu, kritiku díla, nevím přesně. Vzhledem k tomu, že stěna byla čerstvě vymalována asi týden, jsem se mi slova vzpříčila v krku a chvilku jsem doufala, že tatínek bude spát až do večera.
"Áďo, víš, mě by se ta malůvka líbila, ale na papíře." Vypadlo ze mě, když si Áda ke mě klekla. "Tatínek asi nebude moc rád, tu stěnu nedávno maloval." Načeš se malá umělkyně zatvářila neurčitě, vyskočila a odběhla. Přinesla papír a snažila se ho obtisknout na stěnu. Pastelkový počin se nechtěl odlepit od bílého podkladu.
"Neci." máchla rukama do vzduchu a nadšeně se rozběhla k obývacímu pokoji, protože se probudil - hádejte kdo.
"Kam mě to táhneš? Já potřebuju..."
"Hlavně nekřič, prosím..."
Na to si i tatínek sedl. "No tohle! Ádo!" zvyšoval se tatínkův šok. Naštěstí byl rozespalý.
"Říkala jsem, že by to bylo hezčí na papíře." Pohladila jsem tatínka po rameni. "Je mi to líto, ale asi se to na papír nevešlo."
Seděli jsme na chodbě. Koukali na stěnu, než nám Áda rozdala každému dvě pastelky a doufala, že taky něco pěkného namalujeme.

O týden později jsem připravovala několik dekorací pro mou kamarádku na svatbu. Áda poprvé viděla srolovanou tapetu a moc se jí líbila. To by bylo ještě v pořádku. Jenže, při své výchovné snaze, jsem úplně zapomněla, že tapeta je taky papír!
Opět jsem bleskově navštěvovala toaletu a zapomněla zavřít dveře do ložnice. Jakmile jsem zhasla světlo v koupelně, ozvalo se z pokoje nadšené: "Mamííí! Mamííí! Kuk!"
Co teď? Jak se jako rodič zachovat? Ploužila jsem se do ložnice jako velmi opatrně. Upřímně, vůbec se mi tam nechtělo. No, ačkoliv jsme se barvu snažily s dcerkou vyčistit a opět si ukazovaly, jaký papír je určen na kreslení, nezdařilo se. Uvidíme, co na to tatínek.
Máte také doma malého Picassa? 

P.S.: Dneska si Áda namalovala černou fixou nos a fousky. Na otázku: "Co to máš na obličeji?" Zaznělo: "Čiči." Snad to půjde umýt, bo zítra jdeme k zubaři.

15.11.16

Mise v míse

Ráno. Ráno je pro každého v jinou dobu. Donedávna bylo pro Ádu kolem osmé hodiny. Nově mám budíček už 5.30h. Zatím, co malá rošťanda srší energií, maminka se ještě minimálně půl hodiny posunuje po posteli a ve finále zvládne dolézt akorát do koupelny.
"Žbluňk!" ozve se, ještě než vůbec na záchodě začnu. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. "Už zase."
V záchodové míse tentokrát skončil náramek z "parádivé krabičky na hraní". Koukám jak husa do flašky. Co všechno nenajdu v posteli...
"Mamííí, taky ciii." tleská dcerka ručičkami a už mi cpe do rukou nočník.
"Adi, já tohle neměla úplně v plánu. Musím do kuchyně pro špejli a vylovit to..." snažím si vzpomenout, kde špejle máme. Vyndám, umyji, vydezinfikuji - odložím na hranu umyvadla.
"Taky, taky!" ozývalo se z pokoje.
Áda nacpala do nočníku všechno, co se dalo a teď na něm sedí...Naštěstí ještě v pyžamu.

Po půlhodinovém domlouvání o oblečení punčocháčů skončí malá poletucha v leginách s ponožkami hrne se na snídani. Než si zaliji kafe, stačí si ponožky sundat, vymáchat je v jogurtu a nakrmit celou bandu plastových zvířátek z kolekce "Kamarádi z lesa" a psa piškoty.
"Tovo tovo!" znakuje Áda hotovo a už vytahuje nohy z podstolu, aby mohla jít pracovat do obýváku.
Přilévám do kafe mléko.
"Mami! Mami!" popadne mě Áda za ruku a vleče k policím s výtvarnými potřebami. "Hů, hů, hů."
Sundám dózu s pastelkami, které mají na koncích mnou šité plyšové sovičky, přidám papír, omalovánky a - snažím se vytratit zpátky do kuchyně, kde ke mě natahuje ruce plné vůně příjemně teplé kafíčko.
"Mami! Hačí, tady." ukazuje přísný prstík na sedák gauče - aneb houby matko, nikam nejdeš.
Trpělivě vymalováváme traktor.
Vyprat prádlo, pověsit pračku, dopolední vycházka, malý nákup, pošta..."To už je tolik hodin?!" Musím jít vařit oběd. Zadělám těsto na litý koláč.
Dám do hrnce rýži. A cucnu si domácí ledové kávy.(Taky pijete studenou? Říká se prý na krásu.)

Zazvoní telefon. Volat s babičkou je alespoň  na půl hodiny.
Áda běhá tam a zase zpátky. Telefonuje se lžící, cedníkem a kolečky od dřevěné mašinky.
Počkat nebyly na ní kostičky?
"Ano, mami. Dobře, tak jo. Ještě si zavoláme."
Při návratu ke kuchyňské lince zakopnu o malou židličku. Co to tady dělá? Naliji těsto na plech. Vylovím kostičky s obrázky tygra, koaly a kuřete - no co, na chuti těsta to nic nezměnilo, je stejně syrové, jako jindy před upečením. Natáhnu časoměřič a dopiji studené kafe.
Při pohledu do hrnku si říkám, že bych si měla po ránu vařit čaj...

3.11.16

Máma na cvičení (testování oblečení Ergee)

I na moje "Já" došlo. Áda už nějakou chvíli není kojena a já řeším znovu-formování postavy cvičením pilates a též zintenzivněním domácího cvičení. Chodit pořád ve volných teplácích a obyčejném triku, není úplně ono. Uvažovala jsem o nákupu nového outfitu, proto jsem měla velkou radost, když jsem dostala možnost testovat kolekci sportovního oblečení značky Ergee, kterou najdete v obchodních řetězcích značky "kik".

Oblékla jsem:
          1.Sportovní elastickou podprsenku Ergee Ergeenomixx velikost XL
Podprsenka má velmi pružné složení polyamid-polyester-elastan a především vyztužené košíčky, které ocení nejedna maminka s větším poprsím, jako mám já. Mě přišla materiálově velmi příjemná na těle i během cvičení. Materiál se neroluje, nedře, nekasá se a samozřejmě si musíte pořádně upravit ramínka. Ocenila jsem především výztuž v bocích košíčků, která drží poprsí přesně tam, kde má být a neleze ven. Díky dobře zpracovanému tkaní se nemusíte bát, že by vám užíváním nebo praním popraskaly elastické nitky v materiálu, alespoň u mnou používané podprsenky bylo vše v pořádku. Dále je velmi příjemné řešení zad podprsenky do sportovního kříže, díky němuž máte i posuvné prvky ramínek výše než na lopatkách, tudíž netlačí, když si lehnete na zem. 
Celkově jsem s podprsenkou moc spokojena. Nedoporučila však tento typ ženám s větším poprsím, které běhají, či chodí na aerobic, při snaze o hopsání hopsal i můj hrudník, což není úplně příjemné. Na posilovací cvičení je ale výbornou volbou.


          2.Sportovní nízké ponožky Ergee trend velikost 39/42 (dva páry v balení)
Ponožky jsem nevyužívala jen výhradně pro sport, ale snažila jsem se je nosit co nejvíce bylo možné. Mimo tělocvičnu mi trochu vadilo, že nemají vyšší patu, ale to je spíše detail. Co se však týče běžného nošení, například v pohorkách se mi ponožka díky snížené patě rolovala, ale v tenisce bylo vše v pořádku. Se složením bavlna-polyamid-elastan a ztenčenou vrchní vrstvou - jakousi mřížkou v oblasti nártu, byly příjemným prvkem do boty.  Lemování ponožky v oblasti kotníku je sice nejprve trochu pevnější, ale nošením a praním se celkově přizpůsobí noze nositele. Materiál v oblasti dolní části chodidla je v celku odolný, nezadírá se a během mého intenzivního užívání nebyl nijak poškozen (tj.zátrh, díra či boční rozestup švu u paty). Chodila jsem v ponožkách jak doma naboso, tak v dětských herničkách po hrubém koberci, obojímu odolaly.


          3.Sportovní dámské tričko Ergee Ergeenomixx active wear velikost XL (růžová neon)
Z trička na ramínku jsem vůbec neměla pocit, že se dívám na velikost XL. Střih je v celku lichotivý. Materiál je stoprocentní polyester, což má své výhody i zádrhele. Tričko hezky splývá na těle, dá se v něm plynule hýbat a měnit cviky (látka nikde nevisí), je velmi příjemné a mimo jiné dobře schne - když se ze cvičení opotíte. Pruh perforované látky, jež se táhne podél obou boků, dobře odvětrává. U límce najdete praktické poutko, takže nemusíte mít s sebou ramínko, nebo se bát, že vyrobíte díru, pokud si oděv pověsíte na věšák u sprchy.


Na rukávech a u dolního lemu v zádech najdete praktický reflexní pruh, který se hodí při večerním letním běhání, mechanickou činností látky, se ale lehce ničí (vytahuje se). Podobný reflexní prvek je umístěn i za krkem.

Zde je i důležité říci, že neonová růžová látka je velmi jemná a je nutné dávat pozor na záděry a také prát triko výhradně v pracím sáčku na jemné oděvy. Obávám se, že jinak svůj kousek oblečení vystavujete možnosti poškození v bubnu pračky, což by byla škoda. Dále je lepší používat tekutého pracího prostředku - klasický prášek sem tam zanechá na jemném materiálu nevzhlednou mapu (a upozorňuji, že jsem zkoušela tři různé prášky a ve všech případech se mapa objevila). Prala jsem tedy v síťce v tekutém prostředku na jemné prádlo. Pro srovnání i výrobce jiného sportovního oblečení uvádí, že elastické nitě, (které jsou i zde použity) je nutno prát v jemném prostředku pro zachování elasticity nití ve švech. 
Jak jsem ale již zmínila, materiál skvěle schne a když večer vyperete, další den můžete zase cvičit v neonové.

          4.Sportovní dámské kalhoty Ergee Ergeenomixx active wear velikost XL
Elastické kalhoty na tělo jsou z pružného elastanu a polyesterového vlákna. Opravdu doléhají na tělo a je v nich příjemně teplo. Silná guma v pase je doplněna stahovací tkaničkou pro příjemný pocit stoprocentně držících kalhot. Výstup šňůrky je navíc z vnitřní strany pasu, takže vám nebude nevzhledně krabatit tričko zavázaná mašle či uzel. Na zadním dílu kalhot pak najdete praktickou kapsičku, kam si můžete umístit cokoliv, co se sem vejde (kapesník i kartu MHD). Celkově bych řekla, že se jedná spíše o kalhoty běžecké, vzhledem k rozmístění reflexních prvků u kapes, zadním dílu a především u oblasti lýtek. Navíc se střih mírně zužuje, takže jsem se nejdříve bála, že střih nepřetáhnu pře stehna, ale látka skvěle pruží. Navíc se neroztahuje a neničí se očka tkaní, takže se nemusíte bát, že byste si kalhoty nevzhledně vytahali. I vnitřní podélný šev je dvojitý, netáhne a báječně zvládá vstřebávat i prudší pohyby. Jednoduše řečeno, mi kalhoty během cvičení nepraskly. Trochu jsem měla strach o vnitřní stranu kalhot, co se týče jemného masážního chloupku látky. POZOR především na užívání jakýchkoliv masážních gelů, nebo krémů, jež pomáhají v odbourávání celulitidy. Samozřejmě je použít můžete, ale poté počítejte s přidáním minimálně jednoho máchání, ne-li praní, navíc. U kalhot též platí stejná pravidla praní jako u trička.



S oblečením Ergee jsem celkově velmi spokojena. Jedná se o cenově dostupné sportovní oblečení pro každou maminku, která hledá nové kousky do svého šatníku pro cvičení, které odolají vyššímu nasazení a nějakou dobu vydrží. 

Medvědometr
V tabulce naleznete hodnocení produktu. Čím více medvědů, tím větší celková spokojenost. Nejvíce lze získat pět bodů.


Přeji všem maminkám ať se při cvičení cítí báječně! 

22.8.16

Konference inovativního vzdělávání


Máte-li možnost přijďte si rozšířit obzory.

Rekordy v Mirakulu

V sobotu jsme vyrazili na výlet do Milovic u Lysé nad Labem. zúčastnit se o překonání rekordu v počtu rodičů nesoucích své dítě na těle, neboli v šátku či nosítku. Sešlo se neuvěřitelných 457 rodičů! Rekord byl překonán víc než o stovku osob!
Bylo též báječné vidět tváře z facebookových stránek naživo, i když mým největším úspěchem bylo opětované zamávání celebrit "nosícího světa" většinou z opačné strany atria, než sem stála já s Ádou. 
Pokus byl i o překonání počtu dvojčat a vícerčat na jednom místě a v počtu bubnujících osob. Krásnou reportáž si můžete rozkliknout zde

Ádu nadchly houpačky, klouzačky, dančí za plotem, u koz se jí nelíbilo a nejvíce si lebedila v pískovém doskočišti, kde zasedla na délce skoku rysa. Šly jsme asi milionkrát desítky dřevěných schůdků nahoru a dolu, společně namalovali tričko a  chladily se malinovou ledovou tříští.  Největším dobrodružstvím z aktivit zábavního parku byla závěrečná hra "najdi své auto". Té se však účastní hlavně rodiče. Alespoň u nás to tak bylo, protože Áda zaspala hned po průchodu hlavní branou. 

Příští rok se těším i na vás ;) (Jo a věk dítěte není předem stanoven, stačí jej nést)


18.8.16

Zlomme rekord v počtu nosících rodičů!

V loňském roce jsem chyběla a celkem mě to zamrzelo, ale letos si tuto událost roku nenechám ujít.
Pojďte se již tuto sobotu nechat strhnout pozitivní náladou a pokusem zlomit rekord v počtu rodičů s dítky v šátku nebo nosítku  v Milovickém Mirakulu!

Zlomme rekord!

Registrace pro vstup zdarma zde
(do 19.8.2016 do 15h)

12.8.16

Proměna v čerta

Předpověď počasí na tento byla báječná. Hned dopoledne jsme děti vzali ven a zahradu. Houpaly se, smály, jezdily na odrážedlech, škorpily se, stavěly z písku. Idylka skončila přesně v poledne. Ačkoliv jsme ven vyšli mezi prvními, zdržovali jsme oběd všem ostatním. 
"Nejchci! Nepůjdu! Nééééé! Bééé!" a už to jelo. Malý školkáček se svalil na zem a mlátil kolem sebe. Nejednalo se o epileptický záchvat, ale o velmi silný projev vzteku. Bezbřehé emoce smýkali klučinou tam a zpátky, stejně rychle, jako rozrýval čerstvě posekaný trávník na pozemku školky. 
Když situace nastala poprvé, neměla jsem ponětí co dělat. Snažila jsem se jen mluvit, uklidňovat, přesvědčovat, snažila se najít jméno mého úkonu, který potíž způsobil. Pojmenovat emoci, která probíhala. Do tohoto momentu jsem nečetla žádnou knihu o podobných situacích. Po patnácti minutách se klučina celý od bláta zvedl, prohlásil: "Mám hlad!" a spokojeně odkráčel do nitra budovy, jakoby se nic nestalo. 
Při druhém záchvatu přišla na kontrola. Od té chvíle jsem musela vždy dítko odlepit od země a chtě-nechtě jej dostat za dveře dřív, než obyvatelé sídliště, kde školka stála, vypadnou z oken a balkónů zvědavostí. Bylo mi řečeno, že musím dbát dobré pověsti instituce a nemůžeme si dovolit, aby se říkalo, že "učitelka nezvládá svěřené děti".
Vztek prcka se stupňoval a promítal do úkonů, jako házení věcmi, nebo bití spolužáků. A já tajně doufala, že u mého dítěte, potažmo dětí, takovou situaci nikdy nebudu muset řešit.
Nikdy neříkej nikdy!

Vyjela jsem a Ádou z lékárny. Ano, slyšíte dobře, vyjela. Áda se poslední dobou ráda vozí v kočáře, mající také jiný název golfky. I když jsou poměrně lehké a skladné, vracím se z každé vycházky splavená a unavená, zatím, co Áda má v zadečku vrtuli a po vytažení z kočárku lítá po bytě sem a tam. Přestává mi fungovat i návštěva hřiště, kdy se dcerka alespoň milostivě pohoupe a pak se sápe zpátky do svého přibližovadla. Pro návrat ke hře nepomůže nic.
Asi deset minut princezně trvalo, než vybalila právě koupený dětský čaj a dostala se k jednotlivým sáčkům. Běžně stačily k zabavení na cestu dva. Do každé ruky jeden. (Když nepočítám panenku, knížku, křížaly, nebo v celku oblíbenou činnost - zkoumání, co má máma v kabelce). Áda však chtěla víc! Zanedlouho zjistila, že sáčky báječně lítají.
No matko, to jsi nevymyslela nejlíp!
Vzala jsem krabičku  a snažila se vysvětlit, že v městské hromadné...(a už to začlo!) dopravě, se nic házet nemůže...ani jsem tu větu nahlas nedokončila. Usměvavá princezna pustila řev, jako když ji na nože berou! 
"Wuááááá!!!" minimálně třetí oktávou na celé kolo. 
Všichni cestující se otočili jako jeden. Armáda očí ale nesledovala vzpínání a pracné škubání malých ručiček za pásy kočáru. Všichni se dívali na mě! 
Nepomohlo mluvení, snaha vrátit krabičku čaje do Ádiných rukou, ani pokus zaujmout něčím jiným.
Na jedné stanici přistoupil takový dav lidí, že jsem pomalu vzdávala i myšlenky na opuštění vozu. Stále zbývaly tři stanice.
Nádech v poločase. "Wuááá!!! Hek hek hek!" jelo na novo a paní vedle nás si odsedla s výrazem, který by mohl profesionálně strašit děti.
Zpocená až na zadku, jsem vysoukala kočár ven. Najednou klid. Pod stříškou ani hláska. Dvě uplakaná očka na mě tázavě koukala. Mimochodem je zajímavé, že když se dítko usmívá, nikdo mi pomoc s kočárkem nenabídne, ale ječící dítko chtějí vystrčit všichni, takže se i pomocná ruka najde. HA!
"Museli jsme vystoupit." oznámila jsem suše. "Dál budeme muset pěšky."
Nabídla jsem dcerce pití a poté vyrazila tlačíc kočár kupředu.

Nejdříve jsem si pomyslela, že se malé třeba někdo nelíbil, a proto tolik řinčela a plakala, či jestli nemá okem neviditelnou bolest. Ale jelikož jsem před chvílí dorazila domů zpocená až na zadku s parádní fanfárou mého rozkošného protivouše, uvažuji o tom, jestli období vzdoru nezačalo o maličko dříve. Dle slov jiných maminek, jde dělat jediné - VYDRŽET.
Nejvíc mě asi překvapila moje máma, která mi s úsměvem sdělila, že já jsem už v Ádině věku stála pod ledovou sprchou, v bačkůrkách! Brrr! Ačkoliv jsem částečný zastánce této, poněkud invazivní, metody schlazení, dcerka je ještě příliš malá. Nemohu dítko, které je v období, kdy stoprocentně spoléhá na maminku (na oba rodiče) úplně se vším popadnout a provést něco takového! Když by hysterie přetrvávala do vyššího věku, kdy už chápe a cíleně koná, pak ano, ale v tuto chvíli bych se nemohla podívat do zrcadla. Je to zkrátka neomluvitelné pro mě samotnou. 
Proto pročítám internetové stránky a hledám, co by mohlo ještě více dopomoci ke zvládnutí oboustranně náročných situací. Všechno, jak konám já jako rodič, dozajista přejímá i Áda. Věřím tomu, že podvědomě si všechny vzorce řešení problémů ukládáme, abychom je později mohli sami využít ve svém vlastním životě. Taky nedokážu autenticky vyprávět svůj první zážitek s ledovou sprchou, ale uvnitř tam někde je. Za přečtení rozhodně stojí dva články, pojednávající o skutečnosti, že často po dětech něco chceme, ale zapomínáme na sebe - jak se chováme a co tím dítěti říkáme.

Článek Martiny Hanáčkové, lektorky programu Radost s dětmi zde
Článek o tom, že se vyplácí říkat dětem pravdu Anety Boučkové zde

12.7.16

Šmoula na svatbě

V červnu se ale neodehráli jen negativní události, ale i jedna nádherná a pozitivní. Byla jí svatba našich přátel, kam jsme byli s Ádou a manželem nejen pozvaní, ale bylo nám ctí stát se spoluaktéry příprav svatební zábavy. Bohužel vám teď nemohu napsat, co a jak jsme připravili, protože náš čeká ještě jedna veselka, kde hodláme realizovat obdobu oné aktivity. Nicméně mohu říci, že nevěsta byla jako princezna a vše bylo pohádkové! Obřad probíhal za zdárného doplňování řeči oddávajícího Natálkou a Ádou, která si povídala s plyšovým zajícem, oba snoubenci řekli ano a hudba byla vybrána velmi pěkně. Jen při závěrečném špalíru mohl někdo otevřít novomanželům dveře...
Když skončil samotný obřad , měli jsme zhruba hodinu volno, když se šli novopečení pan a paní fotit. Zajeli jsme proto domů, převléknout se a také vyvenčit psa. Všechno vycházelo skvěle, kdybych si neusmyslela, že si vezmu úplně nové azurové Thao kalhoty. Krásně mi ladily k triku! Ádu jsem si hodila do úvazu na záda a pelášili jsme na zábavu. 
Dorazili jsme akorát, abychom připravili vše potřebné pro příjezd ženicha a nevěsty. Čáru přes rozpočet času nám udělala jakási neznámá žena, jež nutně potřebovala odjet, právě v moment, kdy jste vše dokončili! Nešlo jí couvat a za rozjařeného ryku svatebčanů za snahy radit, ťukla ještě auto stojící na druhé strany cesty. Přibližovadlo, tuším, patřilo zrovna svědkovi ženicha. 
Do toho všeho začalo z kopce přijíždět šnečí rychlostí zdobené auto. Jakožto neohrožená žena, jsem vyběhla vzhůru do svahu a snažila se vůz zastavit. Marně! Áda překvapena náhlým maminčiným pohybem začala fňukat a volat tatínka, já křičela z plných plic: "Stůj! Stůj!" Což bylo absolutně k ničenu. Auto zastavilo až když jsem se dotkla rukou kapoty. Řidič pronesl něco ve smyslu: "Bláznivá ženská!" Než jsem vysvětlila, že musí ještě vycouvat nahoru, protože někdo cizí musí ještě odjet. Řidič mě po převlečení nepoznal. Dokonalé maskování za modrého "šerpamámu" málem způsobilo mé přejetí...nebo lehce řečeno nemám tak idiotsky skákat pod kola auta.

"Má ho!" 

Radostné události nekončily. Zahájení hostiny se muselo o něco odložit, jelikož se ve víru velkoměsta ztratila důležitá příbuzenská část hostů. Stoly byly krásně ozdobeny organzami, drobnými dekoracemi, květinami a stojany s planoucími svíčkami. Seděli jsme hezky na kraji, aby se dala přidat dětská jídelní stolička, ale nešťastně dle pravidel zasedacího pořádku. Blíže u dcerky seděl tatínek. Kdo již absolvoval svatební hostinu ví, že ženy sedí po pravici mužů. Dcerka byla druhé nejmladší dítko z řad svatebčanů. Zatím, co starší dětičky se úspěšně řadily mezi pyromany, Áda se začínala nudit. Snaha strhnout ze stolu svatební dekoraci skončila neúspěšně. Prozíravý personál restaurace vše dokonale našpendlil a květiny, které by se dozajista daly sníst, maminka odsunula mimo dosah. Během dalších dvou minut držela malá ručka vítězoslavně špendlík dlouhý jako párátko.  
Můj "zantaří" skok pro špendlík vyšel spíše jako placák do manželova klína, doprovázený větou: "Má ho!" 
Načež můj manžel odvětil: "Ještě aby ne!"
Zábava začala.
Úplně rudá jsem Ádě sebrala špendlík a prohlížela ubrus, kam úlovek patří. 
Situaci zachránil svědek, který pobídl hosty k občerstvení u rautového stolu, než dohledají světoběžníky. Ať nečekáme s prázdnými žaludky.


"Manžel nakrmil naši dcerku výborným gulášem s chlebem."


Ačkoliv jsem se snažila vybrat co nejlepší oběd, prcka jídlo moc neoslovilo a tak tatínek rozhodl, že se půjdou podívat ven na ovce, kozy a prasátko, které u restaurace mají. S malými přestávkami byla Áda neustále venku, skoro tři hodiny. Střídali jsme se v hlídání, jinak by manžel neochutnal ani kousek dortu. 
"Teto ty jsi šmoula? Že jo?" přitočilo se ke mě jedno dítko u prolézaček. "Ale jsi nějaká veliká." pokrčilo rameny a běželo si zase hrát. 
Opravdu! Mé krásné nové azurové kalhoty začali v horku a dusnu pouštět barvu! Měla jsem modré prsty, kotníky a jak jsem později zjistila i celé nohy. "Do kelu!" šeptem jsem zaklela.
"Kel kel kel!" Ozvalo se za mnou od neznámé holčičky. 
Áda se smála až radostí dupala. Při pohledu na její botky jsem sama skoro plakala. Obarvila jsem je totiž taky. 
Spěšně jsem kontrolovala i ubrus svatební tabule. Naštěstí zůstal netknutý a všechnu zbylou barvu nejspíše sobecky vstřebala má kůže. Ze šátku šla barva vyprat hned napoprvé, ale tělo jsem zbavovala modrého nádechu ještě další tři dny. Botky radši nezmiňuji...
Při dalším prostřídání jsem si nutně potřebovala odskočit a odmořit své azurové prsty, jelikož se mě další hosté ptali, jestli mi není zima.. Rychle jsem Ádu usadila ke stolu s talířkem jídla a běžela pryč. Když jsem se vrátila, mohla jsem si jídlo sníst sama. Manžel nakrmil naši dcerku výborným gulášem s chlebem.
"Mňam mňááám!" hlásila rozesmátá pusinka opatlaná od jídla.
Na srdci mě hřeje vědomí, že jsem dcerku baštění legendárního guláše ubránila až do patnácti měsíců.

Už vaše dítka uchutnala guláš? plánovaně, neplánovaně? Vaše reakce?

Minuty ticha

Červen byl jeden z nejnáročnějších měsíců vůbec. 
Nevěděla jsem, co z událostí bych měla popsat, jak ji zachytit, ani co bych tím chtěla říci.

Nenadálá událost
Babička mi nebrala telefon. Jak už jsem několikrát zmínila, voláme si často a dokážeme propovídat hodiny. V jednu ne příliš pozitivní neděli mi volala máma. Opatrně mi sdělila, že babičku shodil ze schodů neznámý pes, který se pohyboval v okolí nákupního střediska bez řádného dozoru majitele. Babi byla strašně potlučená, se zlomenou rukou a otřesem mozku. Prý měla štěstí v neštěstí, protože sice spadla, ale měla na hlavě brýle, které ji zachránily hlavu. Brýle jsou napadrť, ale hlava naštěstí celá!  nemocnici si pár dní pobyla.

Neodkládejte návštěvy
Pokud někoho chcete pozvat na návštěvu, udělejte to bez ohledu na to, v jaké životní etapě se právě nacházíte. V minulém měsíci navždy odešla inspirativní žena, maminka a babička Karen. Už nikdy ji nebudu moci pozvat k nám domů, povídat i s ní o vílách a skřítcích, či zpívat u CD Jamese Blunta. Na některé věci je jednou zkrátka jednou pozdě. Vzpomínky mi zůstanou a věřím, že snad někdy navštívím Kareniny syny a vnuky, tam za kanálem La Manche.

Mína je nemocná
Aby všeho nebylo málo, onemocněla i jedna z mých kočiček. Z očí ji tekl vodopád a nebyl k zastavení. Snahou omývat si očka tlapkami, si Mína sundala chlupy v očním okolí. Zdroj náhlé alergické reakce jsem odhalila celkem rychle. Vykvetla totiž Šanta kočičí. Drobné fialkové kvítky způsobily pěknou patálii. Rostlinu jsem nekompromisně ostříhala a Mínu ošetřovala dle instrukcí veterináře. Nyní je již v pořádku. Odeta, druhá kočička, problém neměla, takže máme doma naštěstí jen jednoho alergika.

Když toužíte mít přízeň
Občas se stane, že je nám někdo sympatický a toužíme, aby se stal naším přítelem. Ano, i já jsem takovouhle touhu měla. Obrovskou. Ale, krátce poté, co vše vypadalo na dobré cestě, začalo vznikat přátelství (no dobře, pravdou je, že jsem si to myslela), osud onu osou zavál jinam, až za oceán na jiný kontinent. Pavlína odjela do Kanady, kde se usadila, vdala a má krásné dítko. Moc mě zamrzelo, když přijela na delší dobu do ČR a nestála jsem ani za to, aby mi o cestě napsala. Jasně, řeknete si, že nemusela a nemusí. Jsem jen jeden člověk z několika stovek přítel,co má na facebooku, ale zamrzí to. Spolu s přísunem dalších událostí jsem přecitlivělá...

20.5.16

Pokoupáníčko (testování produktů značky Baby Sebamed)

Dnes bych vám v rámci testování představila dva produkty značky Baby Sebamed, dětskou mycí emulzi a dětský šampón. Osobně jsem se se značkou Sebamed setkala v mladším věku v rámci péče o mou suchou aknózní pleť. Nyní mám v rukou řadu Baby. Firma, jež původem pochází z Německa, podrobuje své produkty náročnému dermatologickému testování před uvedením na trh. 



Áda má od narození velmi citlivou pokožku. Hodně se jí vysušuje a musím pečlivě dbát a hydrataci kůže či použití olejíčku po koupání. Jednu dobu jsem se bála, aby neměla permanentní potíže s ekzémem. Málo kdo ví, že suché stroupky na kůži nemusí být způsobeny chronickým zánětem kůže, ale mohou být projevem suchého, citlivého typu pokožky. 

Dětský šampon
Dětský šampon mě překvapil svou jemností a šetrností. V letáku je psáno, že jej můžete pro dítko používat až do puberty. I když už nesplňuji věkový limit, zkusila jsem jej samozřejmě též! Nepálí v očích, pokožka hlavy je bez reakce (jak u dcerky, tak u mě) a kdyby mi nebylo líto vyšší spotřeby u dlouhých vlasů (mám hřívu do pasu), používala bych jej i sama na sebe. Balení 150 ml překvapí tvarem lahvičky, který se ukáže býti praktickým na cesty a též v momentě, kdy obsah dochází a postavíte nádobku vzhůru nohama, pro stečení šamponu k víčku. Hodnota pH 5,5 podporuje, dle popisku, tvorbu a obnovu přirozeného ochranného pláště kůže. Fakt je, že jsem neměla na pokožce hlavy pocit pnutí. Dále šampon nevysušuje vlasy. Ádě vlásky nefénuji, nechávám je přirozeně doschnout. U  jiných kosmetických produktů mívala vlásky krepaté a konečky suché, nyní má vlásky na dotek jemné a hladké. Šampon Baby Sebamed mohu s nadšením doporučit každé mamince.


Dětská mycí emulze (extra jemná)
Dětská extra jemná mycí emulze je ojedinělá tím, že neobsahuje klasické mýdlo, které by vysoušelo jemnou dětskou pokožku. Díky tenzidům 4.generace je báječně snášena i osobami s atopickým ekzémem. Součástí složení je skvalen, jež se přirozeně vyskytuje i v lidském těle. Zprvu jsem si pokládala otázku: "V čem je přínosný?" Jedná se o tukovou složku, dnes získávanou  z amarantu, nebo olivového oleje. Zanechává pokožku jemnou a napomáhá rovnováze lipidů. Průhledná nepěnivá emulze v praktickém 200 ml balení má jemnou vůni a nedráždí v očích. Snadno se roztírá, nezanechává mastné mapy na kůži a zároveň obsahuje ochranný vitamín E.
U plastové nádobky mě potěšilo víčko, které se snadno otevřete jednou rukou, například při sprchování před koupáním v bazénu, kdy držím dcerku v náručí; je však spolehlivě těsnící a nepropustí ven z ani kapku, i když ji nesete v tašce dnem vzhůru. Piksla je hlavně odolná vůči nárazu, což Áda náležitě prověřila opakovaným shozením z přebalovacího pultu. Trochu mi vadí, že neodhadnu, zda jsem emulzi všechnu smyla nebo nikoliv a dlouhé omývání by dětské pokožce moc dobrého nepřineslo. Musíte se tedy spolehnout na svou vlastní intuici (proto si ponechávám jednoho hodnotícího medvídka v záloze). Rozhodně se tento produkt řadí mezi nejlepší, které jsme s Ádou dosud vyzkoušely.


Medvědometr
V tabulce naleznete hodnocení produktu. Čím více medvědů, tím větší celková spokojenost a kvalita.  Nejvíce lze získat pět bodů.




Tyto produkty firmy Sebamed, i NOVÁ MINI BALENÍ praktická například na cesty, můžete ZAKOUPIT při LETNÍM VÝPRODEJI KOSMETIKY 3.ČERVNA 2016! 

17.5.16

Pošli to dál

Hromadíte věci? Já ano. Příšerný zlozvyk mě postihl už jako malé dítě. Tahala jsem domů všelijaké kamení a suvenýry z výletů. Ukládala památky na vzpomínky, ke kterým jsem se mohla vracet a znovu a znovu se s nimi kochat. Později přišlo sbírání různých předmětů, jež se s přibývajícím věkem zvětšovaly. Stále mám velikou potíž vzdávat se hmotných vzpomínek, což způsobilo, že mám mraky úložných boxů, archivovaných krabic, zabalených krás a podtrženo sečteno devadesát procent krámů ze stěhování byla má minulost. A vážně uvažuji o bleším trhu...

"...kde se nebudou rozkládat krabice ze skladiště jménem Máma."

V jednom z mých zaměstnání jsem se setkala s maminkou, která mi řekla, že cokoliv, co více jak rok nevezmu do ruky mám vyhodit, dát na charitu, prodat. "Zbavte se toho!" řekla, "K ničemu vám o není. Staré odejde a přijde nové. Vidím o u nás, je to tak." Tou dobou měli asi rok po rekonstrukci bytu a své krabice s věcmi uskladněné v bytě rodičů. Paní mi řekla, že na poklady zapomněla a když něco dcerka potřebovala a nemohla to najít, prostě koupila věc novou.  Vůbec jim zabalené oblečení a dekorace nechyběly, až se po roce příbuzní přihlásili, že už by si je mohli vzít, když mají hotovo. "Bohatství je hlavně duchovní. Až na o přijdete máte vyhráno. Nebo zkuse Duška."
Nějakou dobu její slova nenacházela úrodnou půdu, ale neopustila mě. Přečetla jsem znovu Čtyři dohody, všechny knihy Celestinského proroctví, rukama mi prošlo i Tajemství a Zákon přitažlivosti srdce. Když jsem zavřela poslední knihu, stále jsem měla tuny krabic, které se mi už ani nechtělo otvírat. Při dalším stěhování se se mnou táhly jako ocelové koule na noze. "Na to je tvoje. To taky, tohle ještě..." vozí mi mamka sem tam krabici, kterou objeví nadepsanou "Bára". Nadšení ze sbírání se proměnilo v zoufalství s otázkou: "Kam to všechno sakra dát?!" Přikořeněnou poznáním, že potřebuji prostor pro Ádu, aby mohla vyvářet svůj svět, své vzpomínky, měla svůj prostor, kde se nebudou rozkládat krabice ze skladiště jménem Máma

Ke slovu smetiště už jen krůček.

Při jednom z pedagogických seminářů nám lektorka opakovala, že si nemáme z hlavy dělat smetiště. Vyřešené záležitosti máme pomyslně vynést. Ovšem ne vyhodit, nýbrž recyklovat a proměnit. Přeloženo do češtiny to znamená, ponechat si zkušenost/jakousi matrici a se zbytkem se rozloučit. Pokud nebudeme schopny jako pedagožky uklízet ve vlastní hlavě, zblázníme se ze všeho, co vám  v ní bude hnít. "Najděte si něco, co bude váš prostředek k úklidu mozku. Rýpání v kytičkách, tvořivý koníček, návykový sport. Je to jedno, ale pamatujte - čím víc ošidíte sebe, tím víc budete šidit svou práci. Děti poznají, že máte hlavu někde jinde. Budete děla chyby. " Měla pravdu. Dělala jsem chyby. V mé hlavě se slušně zakládala skládka, která se postupně vršila do závratných výšin. Čas od času vzplanula, shořela a já žila v domnění, že je vše zase v nejlepším pořádku, ale základ tu byl dál. Nový začátek, nový kopec harampádí, nová krabice. Zalepit, nadepsat a hurá s ní do skladu...Stav uvnitř se odráží navenek. 

"A teď vám to začne!"

Občas se sekávám s lidmi, kteří nemají uklizeno stejně jako já. Možná se i trápí otázkou "kdyby".Někteří začínají neustále od začátku. Jiní se smířili s tím, že se stanou skladištními magnáty a vlastní již několikátý hangár. Čas od času se venku sekám s těmi, kteří se mi snaží vnutit svůj vlastní pocit zklíčenosti a poučit zároveň. I když Áda ujde krátkou vzdálenost, pořád ještě si kleká a dává přednost lezení po čtyřech.
Když se mě někdo zeptá, zda už chodí, řeknu: "Ano, už ano! Těším se, až bude umět běhat!"
Odpovědi se mi dostane většinou této: "Však to se těšte! Teď vám to začne! A už se nezastavíte!"
Zřejmě okolí očekává, že Ádu hodlám honit, nebo bych se měla utápět v depresi, že začne být dcerka zase o něco samostatnější...možná časem budu smutná, že nebudu mít uplatnění pro nasyslený komínek šátků (tak je pošlu do světa) a nosítko.
A jak příběh souvisí s úklidem hlavy? V zásadě, že dotyčný měl špatnou zkušenost u svého dítěte, které mu uteklo, neznamená, že musím prožívat to stejné. Kdyby měl uklizeno, vzal by si poučení pro sebe a třeba i něco změnil v přístupu ke svému dítěti. Snaha poučit je prý také projevem vlastní výčitky. Já si nenechám zkazit radost z toho, co už malá všechno dokáže! Sama. Sama bez vodění za ruce, chodítka a jiných nástrojů.


P.S.: Áda už se prochází i venku a leze po výškách.

4.5.16

Dobrodružství pražského jara

Je -zatím- ještě ráno. Budím se pozdě. Dlouhá noc bez párty, za to s rostoucími zoubky. Malátnost, únava, touha po čerstvě uvařené pseudokávě. Áda plna radosti a energie hopsá po posteli ve spacím pytli (kdo tvrdil, že sak na spaní omezuje pohyb nezná naši Ádu!). Při pohledu z okna dostávám dojem, že jsem už vážně přetažená! Na vedlejším domě sedí nevzhledný pták a plešatou hlavou a divnýma nohama. Podívám se podruhé. Stále sedí na místě a čechrá si peří.
Ukazuji tvora dcerce, která se chytá za  hlavu a směje se. "Vidíš ho taky nebo ne?" Snažím se dopátrat překladu odpovědi: "Gagn..."

To co vidíte, nemusí být jen momentální projev nedostatku kafe.

U snídaně mi to nedá a musím zapnout počítač. Na stránkách ZOO v Praze vidím upozornění, že banda Ibisů skalních vypravila na výlet. Bez průvodce, za to s odhodláním, se rozletěli všemi možnými směry. Využili příležitosti, kdy březnový těžký sníh rozbil voliéru.
Píši na uvedené kontaktní číslo SMS o spatření turisty. Několik dní pak sleduji i na Twitteru jestli se skupina sejde opět celá. Podařilo se, až na jednoho nešťastníka, jsou všichni zase doma.
Co jsem nečekala, je ocenění účasti na monitorování a odchytu uprchlých ptáků pracovníků ZOO. V jeden z dubnových víkendových dnů bereme Ádu poprvé do zahrady plné zvířat díky vstupnému za symbolické dvě koruny s dárkem k tomu.


DĚKUJI ZA OCENĚNÍ, MÁM VELIKOU RADOST! TRIČKO BUDU HRDĚ NOSIT!
Lidi dívejte se kolem sebe . To co vidíte, nemusí býj jen momentální projev nedostatku kafe.

1.4.16

Dort, dort...DORT!

Listovala jsem virtuálními katalogy na internetu, i procházela různá fóra a diskuse maminek, které řešily podobnou otázku jako nyní já: "Jaký dort k narozeninám pro ročního prcka?" 
Na začátku je nutné ujasnit si, co od dortu chcete, co vaše ratolest jí, jaká kritéria má splňovat. Věděla jsem jistě, že nesmí být s ovocem, protože ovoce nejí tatínek. Nesmí být moc sladký, nechci žádný fondán, šlehačku, to a tamto. Šla jsem na věc úplně špatně a kilometrový seznam toho, co nechci, jsem pohrdavě hodila do tříděného odpadu! Brrr! Znovu! Sklouzla jsem k tomu, co často zasahuje mnoho lidí. Zjistila, jsem, jak co nejde a je obtížné, místo pozitivního přístupu a sestavení nabídky možných řešení. Chvíli jsem váhala, zda celá ta oslava je proveditelná...
Takže dort!

Co v něm bude? Pokud možno to, co Áda jí.
Kdo ho upeče? Zapeklitá otázka...asi obrazím cukrárny. Kolik to bude stát?
Jak ho dopravíme? Aneb dvojitý transport domu a do restaurace by taky nemusel přežít.
Nezkazí se než na něj přijde řada? Chce to chladničku...ideálně v restauraci.
Velikost? Bude patrový? No, bude nás poměrně hodně. Patrový ne, kvůli přesunu.
Budu mít jistotu ve složení (alergeny, atd.)? Cink! Uhodila jsem hřebíček na hlavičku...Cukrářka ze mě nebude, ale domácí výroba, je domácí výroba. Je rozhodnuto.


Základ: Jemný piškot
Potřebujete: 6 vajec, cukr krystal (cca 180g), 4 lžíce teplé vody a polohrubou mouku (300g) případně kypřící prášek do pečiva (ale u dětí s ním opatrně, nebo raději vůbec)
Postup:Šlehačem ušleháme bílek vejce s cukrem přidáme žloutky s vodou a pomalu postupně vmícháme mouku (když ji nasypete všechnu najednou těsto klesne a ztuhne). Pečeme dozlatova.

Náplň: dětské piškoty, plnotučný tvaroh pomazánkové máslo, malý kvalitní bílý jogurt, pokud chcete přisladit i vanilkový cukr (ale mě to s kombinací s piškoty už přišlo trochu moc, tak jsem nedala)
Postup: Našleháme tvaroh s jogurtem a vmícháme pomazánkové máslo. Necháme pár minut odpočinout, poté vrstvíme na střídačku s piškoty tak aby jako poslední byl krém.

Ozdobení: jedlý papír dlouhé dětské piškoty, stužka
Postup: dlouhé piškoty jsem přeřízla na půl a odložila korpus tak, aby plošky směřovaly k tácu. Přitáhla stuhou, aby držely. Na stránkách firmy Žravý papír jsem objednala zdobení. Kombinaci jedničky a králice jsem vytvořila sama a zadala k vytištění na jedlý papír. Spolu s cukrářskou glazurou dorazil motiv expres na poštu. I když to chtělo vytrvalost v komunikaci s pracovníky firmy, výsledkem jsem naprosto nadšená!

Po počáteční panice že se mi zvolené zdobení na dort nevejde a pro samotný dort nebudu mít dostatečně velký servírovací tác - a to nemluvím o sehnání dortové krajky, srdce mé zaplesalo. Manžel mě uklidňoval hláškou: "Áda to stejně rozpatle tak co si s tím dělám hlavu?"
A omyl přátelé! HAHA! Nejen, že dcerka soustředěně oloupávala piškoty z boku dortu, ale krásně jedla svůj kousek dokonce dvěma lžičkami (v každé ruce jednu).

Dáváte přednost domácím dortům? Nebo byste raději objednali? 

29.3.16

Zařizování před...

Je to tu! Neuvěřitelné, jak čas běží! Po dokončení domácího narozeninového dortu jsem si i trochu zavzpomínala na několik dní před porodem. Vlastně myšlenkový výlet do minulosti pošťouchly komentáře mé maminky: "Není ti dnes lépe, než před rokem touto dobou?" V momentu, kdy ona slova opustila její ústa jsem měla odpověď! Máte také tu svou?

Najít ubytování není snadné, zvláště máte-li určitá kritéria...

Nápad zorganizovat narozeninovou oslavu mě nadchl bez jediného zaváhání. Vždyť první narozeniny má Áda jen jednou! Napsala jsem si seznam osob, které pozveme, vytvořila jsem pozvánky (pro každého extra se správným nadpisem), zamluvila restauraci, domluvila podrobnosti, rozeslala nápady na dárky, až jsem natrefila na jednu záludnost...Kam se schovají všechny hotely/hostely/vily když je potřebujete? Zruší se, rekonstruují nebo jsou beznadějně plné! Ku pomoci v hledání jsem povolala i kočárek. Při vycházkách jsme s Ádou drandily a hledaly ubytování pro praprarodiče, s mnoha kritérii, jako například: čistota, přiměřená vzdálenost a dostupnost, služby (třeba dát si snídani), cena a možnost zaparkování auta na hlídaném parkovišti. Mé srdce zaplesalo, když jsem našla Hotel Cham! Perfektní jednání, ochota mi prostory ukázat dříve, než jsem vůbec uskutečnila závaznou rezervaci a platbu, skvělý přístup majitele, zaměstnanců a výhoda sprchového koutu a WC přímo extra ku pokoji. Senzace! Pokojíček je sice maličký, ale to hravě vyváží televize (pokud o ní stojíte). 

Oslava se nemohla konat jinde než "Na tý louce zelený", kam rádi zajdeme při příležitosti jakékoliv další oslavy. Krásné prostředí, pohodový personál a ochota, schovat vám dort do chlaďáku, i když jste si přinesli vlastní! Takových podniků je jako šafránu...Už se těším na léto, až si po delší procházce dám točenou malinovku u stánku na terase.

20.3.16

Čtyři kolečka navíc

Krásný dokument o přítomnosti, vizi budoucnosti, okořeněné kapkou minulosti a hlavně o zamyšlení.


Sdílejte své dojmy :)

19.3.16

Očkování opět na scéně

V noci, když nemohu spát, brouzdám internetem a čtu různé články. Klikám na odkazy v jedné z oblíbených diskuzních skupin. Při jednom z podobných lelkování jsem zažila šok! Z nedostatečného respektu názorové rozdílnosti mezi členy, se správkyně rozhodla skupinu nečekaně zrušit. Pohltila mě panika! Nerozuměla jsem zprvu důvodu a hlavně, je zde pramen důležitých informací pěkně na jednom místě. Skupina je vedena odborně a zdravě, že lidi jsou občas na palici, to se obecně ví. Ale věřím, že to bylo velmi těžké a náročné. Ostatně správce věnuje svůj vlastní čas na regulaci skupiny a sledování příspěvků a pak se členové požerou? Smutné. V tomto případě však můžeme slavit! Správce přijal další posily admin týmu a skupina budiž zachována.

Co jsme rozočkovali, doočkujeme...

Za nedlouho dcerku čeká poslední dávka započatého očkování. Co jsme rozočkovali, doočkujeme. Ale moc dobře mi z toho není. Co ale když mají obě strany tak trochu pravdu. Očkování je nebezpečné a prospěšné zároveň. Komu více věřit? V poslední době se senátem vláčelo schválení zákona o povinné školní docházce, jež bude o rok delší, desetiletá. Přeloženo do češtiny se v podstatě jedná o povinný poslední rok docházení do školky, před nastoupením do základní školy. Tento úchvatný výmysl rozvířil znovu otázky ohledně očkování, které i nadále zůstává podmínkou pro přijetí do mateřinky ve třech letech věku. V televizi jste mohli vidět hned několik debat. Zaujali mě hlavně dvě z nich: Máte slovo s Michaelou Jílkovou (zde) a v pořadu z Aktuálně.cz paní Drtinové a pana Veselovského, otázky v debatě "přímo na tělo", (zde). Smíšené pocity, protichůdné informace na vahách rozhodnutí mě utvrdily v tom, že podepsat odklad pro aplikaci MMR živé vakcíny, minimálně do osmnácti měsíců stáří dítětě, je správné. Už jen proto, že je lepší, když je prcek větší, má vyšší váhu, atd... Hlavně, i Liga lidských práv informovala o možnosti, že "v případě povinné předškolní docházky nebude vyžadováno, aby dítě bylo řádně očkováno." (zde) Řádně, tedy dle nařízení.
Na druhé straně jsou mezi rodiči i ti, kteří mají hrůzostrašnou zkušenost s neočkováním. Doporučuji si přečíst velmi silný článek o meningokové meningitidě . Vše je ale nutné brát s nadhledem, protože tak či tak vyvstává otázka, kdo si namastí kapsu distribucí celoplošně aplikované vakcíny. Je schválená? Je testovaná? Jak je testovaná? Jsou známy vedlejší účinky? Uplynula již doba prvního cyklu životnosti vakcíny? Jak je očkovaným? Onemocněl někdo z očkovaných? Věřím, že vás napadne mnoho dalších podobných otázek. Jsou to dvě strany jedné mince...


Několik známých mávlo rukou nad mou obavou. "Hele, náš malej je taky očkován, a nic mu není! Že to tak řešíš." Dozvěděla jsem se poté, co jsem se dotazovala na průběh reakce po aplikaci MMR.
Ano řeším, zkoumám, sbírám informace. Už jen proto, že pořád zůstává precedentně zachována možnost se rozhodnout kdy, jak a jestli očkovat. Že je zde tlak vlády a nařízení, tak ať. Kolikrát je překvapením, že dítko očkováním projde a protilátky k nemocem ukazují po rozboru krve hodnotu nula. Je nutné, aby procesem procházelo znovu? Nebo je lepší navštívit nějakého nemocného kamaráda a prodělat spalničky, či jinou nemoc, když se dítko nenachází v krizovém období, kdy by mu mohlo prodělání nemoci nejvíce uškodit? Jestli takové období existuje... Je informovanost rodičů dostatečná? Jsou informace podávané rodičům pravdivé? Zatajuje se něco důležitého? Co třeba reaktivnost mezi dvěma vakcínami, které jsou často nevhodně aplikované zároveň (čtěte zde)?!

Mohla bych chrlit další a další množství otázek. Možná i odpovědí, které jsem shromáždila za dobu, co otázku očkování a budoucí školky řešíme doma. Přeji všem rodičům, aby našli cestu, která bude optimální pro jejich dítko, i pro ně a křehký led rozhodování prošli společně bez újmy na zdraví. 

10.3.16

Bláznivý týden

Některé pohledy je možná lepší si ušetřit. Přesně s takovým dojmem jsem se vracela z víkendového výletu. Ale to jsem ještě netušila, že přijde nezapomenutelný týden...

Pondělí
Borik se rozhodl posvačit asi pětinu tašky ořechů, které jsme dostaly od pradědečka. Skořápky byly doslova všude. Přes zametání, vysávání, vytírání a lovení skořápek všude možně, stále nacházím nové a nové, ačkoliv jsou ořechy už dávno uklizené ve sklípku. Borik si zamlsal a možná si je jako veverka někam ukryl. Ostatně, zrzavý je na to dost. Obdivuji, s jakou elegancí ořechy louská. Možná si bych si ho na příští Vánoce najala jako brigádníka, kdyby všechna ta jadérka nesežral.

Áda se konečně potápí!
Úterý
Senzační den. Vstávaly jsme nesmírně brzy. Ádě se jednoduše spát už nechtělo. Od rána mi padaly hrnce, vybublaly těstoviny a zavřela jsem kočku v koupelně (a pak jí panicky hledala po bytě, zatím, co si madam v klídku ležela v umyvadle).  Navíc jsem hodinu před odjezdem na plavání zjistila, že jsem si zapomněla oholit nohy! "Wuááá!" Věřím, že mě ženy pochopí, jaká je to panika, když máte místo hladkých lýtek z reklamy, na nohou "chlupaté křoví". Hrůza děs! Zapásala jsem malou do sedačky, dala jí hračku a pustila vibram. Směje se, supr! HOP do vany! No, doslova jsem do vany padla. Jenže obličejem. Ten si holit nehodlám!
Stíháme? Vše v limitu. Ještě honem na záchod. A šup! Vykulila jsem oči na Ádu, Áda na mě. V té rychlosti jsem totiž zvedla poklop záchodové mísy i s prkýnkem a sedla si do mísy! "Néééé!" zaúpěla jsem. Vyběhla jsem s nahatým zadkem zase do koupelny.
Áda se smála a tleskala nadšením: "Máma pupuuu." Co to znamená, raději nechci vědět...
Na plavání jsme dorazili sice včas, ale já celá říčná. Možná proto, že jsem se tolik nestresovala z toho, jak bude vypadat plavání, ale z cesty, se nám podařil báječný pokrok! Áda se konečně potápí! 3x Hurá! Velkou zásluhu připisuji tatínkovi, který, dle rad lektorky, pilně trénuje polévání hlavičky vodou z kelímku. Zkrátka, mě tento úkol asi nešel optimálně plnit.

Středa
Po příchodu do krámu jsem zapomněla, co jsem chtěla koupit. Seznam zůstal taky doma. Nejspíše jsem vypadala zoufale, jelikož se mě tři "asistentky prodeje" zeptaly, zda mi mohou s něčím pomoci, nebo jestli hledám něco určitého. Kde jsou, když je opravdu potřebuji? Zalezlé ve skladu...Než jsme přišly domů, Boro rozkousal sadu dřevěných kolíčků. No, ořechy jsou ve sklípku, tak potřeboval adekvátní náhradu.

Čtvrtek
Byl prazvláštně klidný. Ovšem, již jsem poučena, že pokud je někde dlouhý a až idylický klid, právě se nacházíme v poločase tvořivosti. Nespletla jsem se. Po vysátí, vytření a uklizení celého bytu, jsem našla dítko šťastně trhající toaletní papír. Kde k němu přišlo? Nevím. Marně jsem tápala v paměti, jestli jsem jej někam neodložila já. Smála jsem se, Ádu vyfotila a trhala s ní. Možná řeknete: "Maminko, to ale nebylo výchovné!" Kašlu na to, jestli bylo nebo ne. Radostný smích mě pohladil na pochroumaných nervech. Společně jsme pak prostor uklidily. (P.S.: Nyní Áda s oblibou trhá papírové kapesníky a nosí mi kousky, kdybych chtěla taky...)


Pátek
Tento výjimečný den patří panu pošťákovi, spíše logice celé poštovní společnosti u nás. Každý pátek, asi abych nezapomněla, že máme urnu stále velmi blízko, chodí šest let zesnulému - nyní již  -pradědečkovi pošta. Tentokrát píše banka, firma Efekt s nabídku pracích prášků a zahradnictví U Krakonoše. No, co kdybychom přece jen objednali, že? Je marné volat na linky a opakovat, že adresát již nežije, či mailovat naskenované parte. Alespoň máme letáky na šlupky od brambor.

Víkend
Jsme si užili pospolu, tatínek hned od rána pracoval a opravil konečně hrůzostrašně vyhlížející zeď na chodbě. Snad už brzy budeme tapetovat, protože čas do návštěvy příbuzných se nemilosrdně krátí. Ráda bych už měla chodbu hotovu, abych se mohla pochlubit, jak šikovného manžela mám doma.
Neděle by určitě v duchu romantiky. Už dopoledne jsme se začali trochu pošťuchovat. Situace gradovala tak, že jsem, v legraci,hodila po muži látkovou kuchyňskou chňapkou. Kdybych chtěla, tak se netrefím! Magnetka, původně sloužící k přichycení na digestoř, klepla taťku přímo mezi oči. Vyjekla jsem, Áda nadšeně zatleskala...
Měla jsem docela výčitky. Ale nic nespraví náladu více, jako když potkáte člověka, který "všechno zná, všechno ví a od všeho má sklíče". Poštěstilo se mi tak při odpolední vycházce s přáteli. Přátelé pozvali přátele a radost byla na světe. Pro mě takřka neznámá slečna měla na všechno odpověď. Cokoliv jsem řekla, nebylo dost dobré, sdílení zkušeností vyšlo v poučení pro mě, že ona "to ví všechno přece lépe." Naprosto mě odzbrojilo tvrzení, že všechny děti, které se narodí s porodní váhou pod 2600g mají poruchu růstu. Další snahu o rozhovor jsem vzdala. Nejhorší v ten moment bylo, že jsem se podívala do zrcadla a položila si otázku: Byla jsem stejná? Slečna není vdaná, nemá děti, stará se víceméně sama o sebe, ale rad má plnou pr...pusu...Jak asi viděli v podobném období lidi mě? 
Zažili jste někdy takové setkání? 

1.2.16

Kdo je tady pánem

Kdo bude velet domácí smečce? Zatím je tu matriarchát zhmotněný v podobě Míny. Ale pejsek s tím nesouhlasí. Není se čemu divit, hledání místa v hierarchii zintenzivnělo vlivem právě probíhající puberty.

Krásně o tomto vývojovém stupni dospívání promluvil pan Marek Eben: 
"Možná, že puberta je jeden z nástrojů, jak příroda pečuje o lidský rod, aby nevyhynul. Protože člověk by asi nikdy dobrovolně neopustil to bezpečí vlastní rodiny, kde je o něj postaráno milujícími rodiči a rodiče by těžko přenesli přes srdce, že to rozkošné a bezproblémové dítě najednou odchází. Ale pak přijde spásná puberta a z toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem, takže nakonec jednou, když praští dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž přežijí.
A co je zajímavé, že hned venku na toho nesnesitelného jedince čeká jiný nesnesitelný jedinec, ovšem opačného pohlaví, který také před chvílí někde praštil dveřmi a ti dva nesnesitelní pocítí k sobě tak neuvěřitelnou náklonnost, že spojí své životy, a stanou se z nich ti báječní milující rodiče, od kterých by žádné dítě neodešlo, nebýt puberty. Je to podle mě velmi rozumné, a co příroda dělá, dobře dělá."

Jenže Boro je pes.

A to bude ten největší háček, Prásknutí dveří nehrozí, ale podpora nevyspalosti páníčků neúměrně stoupá. Dokud honil kočičky ponoukal Mínu (a ona jeho), dalo se vše nějak ukočírovat bez větších výchovných zásahů. Pes ale nezůstal jen u micinek. Nejdříve zkoušel prosadit své nápady vůči mě. Začal opatrně. Tu a tam  něco uloupil v kuchyni (třeba pytlík pečiva). Snědl si všechny pamlsky, protože se záhadně dostal do police na skříni, vyhazoval věci z nezapnutých tašek ležících na chodbě a okousal mi boty do bazénu. Možná vás napadne, že je to má chyba. Mám si dávat na věci pozor, z kuchyně ho vyhnat a z poličky mu dobroty nepodal nikdo jiný než kočka! Ale ani jedno z toho doposud nedělat. Nenapadlo ho vzít si sám bez páníčka, nehledal a nebufetil, boty nechával bez povšimnutí, plus se nesnažil nacpat do postele (vždycky ležel na zemi), nekňučel, nevil. Zkrátka úplně jiný pes.
Nejprve mě napadlo jestli nežárlí na miminko. Že by přece jen v hlavince zvířátka začalo hlodat podezření, že jej máme rádi méně, než před Ádiným narozením? Hlídám proto samostatně pohybující se dítko jako ostříž o to více. Ale má domněnka se nepotvrzuje. Boro si dál nechává mandlovat čumáček, prcka lozit po kožíšku a dokonce Ádě nosí své hračky! Starosti mu dělá jen páníček s paničkou. Tak je to.
Poté, co vzal bez dovolení prckovi svačinu přímo z ruky, zažil pejsek velké překvapení. Muž skočil "zantařím" skokem a pokusil se mu žemli sebrat. Boro zavrčel, ukázal zuby a už to jelo! Stačila jsem malou vyndat z jídelní židličky a prchnout do bezpečné vzdálenosti od zuřivé dvojice. Když nastal klid, chvilku jsem se bála, že manžel psa zardousil. K mé radosti si jen vysvětlili pojmy s dojmy a je zase klid. Sice ukáplo na obou stranách trochu krve, ale zato mám doma vzorňáka! (Teď myslím psa.)

Boro zavrčel, ukázal zuby a už to jelo!

Nicméně boj na domácím hřišti stále nekončí. Právě jdu nacpat pračku oblečení, poznamenaného důrazným oznámením paní domácí, že tito "dvounožci" jsou v její péči. Po návratu z návštěvy, kde mají velkého přátelského ovčáka, si Mína dupla...počůrala oblečení, které přišlo s hafanem do kontaktu. Ještě, že dneska existují automatky.

7.1.16

Bunda pod pás nepatří!

Cestujete? Já ano a poměrně dost. Při prvním sněhu, i když to byl jen poprašek, jsem od muže dostala své historicky první universální "nesmeky" na boty. Respektive, když se nerozhodnu obout lodičky, dá se říci, že je nacvaknu na jakoukoliv botu. Na podlážce autobusu si pak přijdu jako malý čerstvě okovaný koníček. Pokud nezaujmu tím, že máme s Ádou obě bláznivou čepici a cestujeme v šátku, rozlehlé cvakání osloví určitě. Zkuste ale tuto vymoženost sundat z boty! Zpětné nasazení je heroický výkon. Takže prostě klapat budu. A možná u toho budu fotit výraz cestujících, když se na nás otočí...to jsou ksichty!

"Paradox je, že čím více dítě a sebe oblečete, tím větší je ohrožení života vás obou."

Mimo vyřešení zapeklitého úkolu jak se obléci, abychom v cíli cesty nebyly upocené jako myši, řeším i náročnost dopravy veškerých zavazadel, které se nyní nedají položit v hromadné dopravě na zem. Ideální by bylo vyjet osobním vozem. Ledovky na silnicích úspěšně oslabují sílu mé motivace řídit s malou v autě. Mé pokusy v sednutí za volant po porodu byste spočítali na prstech jedné ruky. Trápí mě i doba, za kterou se auto dostatečně ohřeje. Paradox je, že čím více dítě a sebe oblečete, tím větší je ohrožení života vás obou. Jak krásně dokázal videem reportér Jeff Rossen v americké ranní talk show Today. Pokud necháte dítěti oblečenou zimní bundu a přepásáte ji jistícími pásy dětské autosedačky, je jedno jestli je tří nebo pětibodová. V případě potřeby vypoví bezpečnostní funkce službu! V momentu nárazu se nadýchaná textilie bundy či kombinézy stlačí a pásy nedoléhají. Zpětný ráz pak vymrští dítě ze sedačky pryč. Obdobně se chová i pás u dospělého. Přitom stačí sundat bundu, aby byla ratolest zajištěná. Fyzika. Jak prosté...


Brzy nás čeká cesta za prababičkou. Už teď jsem vyčlenila deku, která bude určena na cestování autem. Má i praktické nasazovací ucho, aby se dala přenášet a nezůstávala vymrzat v autě. Zavčasu bude muset být auto ohřáté a obstarané, než miminko nastoupí a pojede se.

6.1.16

(roz)Dělená strava

"Známá od kolegyně už dává svýmu prckovi všechno a to je o měsíc mladší než Áda! Už jí taky všechno?" Nadšeně mi oznamovala babička.
"Ehm. Ne. Všechno ne."

"Prý to může - dostat- protože kojím."

Mám dojem, že v mnoha případech začne narozením dítěte tajná soutěž mezi matkami, kdy čí ratolest začne jíst běžné potraviny a je skoro hanba říci, že v deseti měsících věku potomka ještě kojíte. Možná byste se měla propadnout do země, když máte miminko u prsu bez bázně a hany někde jinde, než doma! Také jsem čelila přednášce o závislosti dítěte na matce. Prý to může "dostat" protože kojím. Jako kdyby to byl virus! (Nesouvisí tohle náhodou se separační úzkostí vy chytráci?) Na půl roční prohlídce automaticky dostanete horu informací o začátcích přikrmování, protože "už musíte". Přestože váhové a růstové tabulky jsou pouze orientační záležitostí. Fakt je, že jsem nebyla schopna všechna doporučení vstřebat a tak jsem si řekla i o různé publikace a reklamní letáčky. Pochopitelně se v každé knížečce dočtete, že právě TENTO PŘÍKRM JE TO, CO HLEDÁTE PRO SVÉ DÍTĚ! "Hmmm, tak asi ne." 

Jistě. Nejjednodušší je vařit čerstvé obědy a večeře. Mimochodem dneska vaří tatínek! Bude kuřecí masíčko s rýží. Někdy se ale příkrmu zavřeném ve skleničce nevyhnete. Ať už pro nákup máte jakýkoli důvod, dejte si pozor, co kupujete! Oči mi otevřel tento velký test příkrmů, který vzbudil rozporuplné pocity v nejedné mamince. Sice zde chybí dcerkou oblíbená značka Dizzy, ale stoprocentně vím, že budu v krámě klidně kempovat, než si dočtu složení produktu, kterým hodlám nakrmit své dítě. A pokud bude kupovaný, nebudu ho dávat často. Ostatně stačí otevřít království kompotů sídlící v našem sklípku, za něž jsem vděčná.

Nejedno dítě už v Ádině věku ochutnalo třeba guláš, grilovanou klobásu. nebo paprikovou omáčku. "Měla bys vidět jak se tvářil!" chechtala se jedna z maminek, která mi vše podávala jako senzaci.
Nejprve jsem si říkala, že to je vtip. Tak lžičku její synek ochutnal. To ho nezabije.
"Pak snědl celý talíř s kouskem chleba. Jako táta! No, nezapře ho."
Jako vážně? V šesti měsících?
Raději jsem polkla poznámku, že NĚKTERÉ POTRAVINY DĚTI JÍST NESMÍ!
Možná vás popadne věta: "Mě to taky dávali a žiju!" Můj muž taky kupodivu přežil. U něčeho je  však požití opravdu riskantní a nehodlám dceři odpravit zažívání už na samém začátku života. Vím, co je to neustále se hlídat. V pubertě jsem začala trpět těžkou potravinovou alergií. Já, která vyrostla na rajčatových salátech, červené zelenině a ovoci, jogurtech, sýrech, kravském mléku a ořechách, jsem najednou nic z uvedeného nesměla. Moje mamka najednou měla dvojitou práci v kuchyni a to rozvláčně nezačnu s patálií u objednávání obědů ve škole. Jakákoliv potravinová nesnášenlivost, celiakie, nebo i cukrovka, mohou být mimo zdravotních nesnází zdrojem vyčlenění dítěte z kolektivu, už jen proto, že ve školce nebo jídelně nepřipraví vhodné jídlo. 

"S metodou BLW svačiny budou bavit."

Dalším kamenem úrazu, kde jsem narazila, byla příprava pyré. Vlastním tyčový mixér,což o to...sama jsem byla svědkem situace ve školce, kdy dítě nejedlo jen proto, že jídlo na talíři nemělo určitou podobu, nebylo rozmašírované na kaši a největší hrůzou bylo, že nemělo správnou barvu!
"Fujky." prohlásil školkáček a tím pro něj a pět dalších u stejného stolku obědvání skončilo. 
Snažím se zaujmout nějaký zdravý přístup k celému spěchu s "normálním" jídlem. I když jsem spíše rezervovaná, poté, co mi Áda vyblinkala pro začátky doporučované potraviny (meruňku a brambor). Krásný článek o zavádění dětských příkrmů s respektem kojení najdete například zde.
Nebo se můžete  hned od počátku vrhnout na metodu BLW (baby led weaning - podávání celých kousků měkkých potravin). U které si rozhodně užijete spoustu zábavy vy i prcek. Navíc pokud máte psa, rozhodně přibere. Takové dva účinky v jenom kroku. S metodou BLW svačiny budou bavit. Alespoň Áda přestala symbolicky odcházet ze židličky a zaklánět se tak, že by se mi za chvilku zlámala v pase. 

V neposlední řadě stojí za zmínku vážná situace, možná i panika, kolem palmového oleje. Divila jsem se, v čem všem je obsažen! Vím, že má milovaná Nutella je ho plná, ale že najdu i v dětských sušenkách mě šokovalo!  I když prý z trvale udržitelného zdroje a s plantážemi nemá co dočinění. Přesto mimo tvorby domácího pečiva (chleba, rohlíků, koláčů a buchet), přibudou v mém repertoáru i domácí dětské sušenky, kam se palmový cosi nedostane, i když budu muset péci za cenu vynechání Hery (kde je mimochodem taky).



Vaření pro nejmenší působí spíše jako název věděckého projektu. JAKÉ MÁTE VY ZDROJE INSPIRACE? Připravovat k jídlu pořád to samé dokola je monotónní. MÁTE TIP NA KNIHU? WEB? Podělte se prosím, budu moc ráda.