Na kolotoči hlavou dolů

Jestliže maminkám v šestinedělí přijde pobyt doma jako kolotoč, já mám doma hotovou centrifugu.

Po pár týdnech, jsem začala nabývat pocitu, že se stávám spokojenou slušivou maminkou. Dojem byl jen krátkodobý, respektive do první vycházky po uvědomění. Udělala jsem nešťastný pohyb při ohýbání se do kočárku a chytly mě záda. Zřejmě jsem si skřípla nerv, jelikož mi bolest vystřelovala do pravé dolní končetiny až ke kotníku. Úspěšně se mě bol, v jisté míře, drží doposud. Nicméně, herda v zádech byla jen první vlaštovkou toho, co mělo přijít.

Když nastoupíte na klasický pouťový řetízkový kolotoč, mírně to houpne, když dosednete. Trošku vás řetízky zatočí a maličkou chvilku můžete cíleně zašmodrchávat řetízky do sebe, než obsluha stiskne knoflík a celý kolotoč se dá do pohybu. Odstředivá síla pracuje a vy se točíte nejen dokola silou stroje, ale také rozplétáte zašmodrchaná ramena sedátka, takže se točíte nadvakrát. Někdy je z toho až špatně od žaludku.

Zhruba v půlce předposledního týdne šestinedělí jsme zažili šok. Jedna z babiček se (ať už cíleně, či ne) přiotrávila prášky. Připravena prchnout ze svého vlastního žití, se rozloučila a posléze odhalila mnohá tajemství, o kterých jsme nikdo doma neměli potuchy. V závislosti na ubíhajících událostech, je nejistá budoucnost stěhování do přírody, na které jsem se tolik těšila. A aby toho nebylo málo, ohroženo je i zaměstnání mého muže, takže jej nejspíše v brzké době změní. Zatočila se mi hlava tak, že být na kolotoči, byť dětské kovové stříšce, která je známá hlavně z převážně zrušených hřišť, zvracela bych. Ze všeho největší strach jsem měla o mléko. V hrůze, vyčerpání a naději, jsem volala na pomoc laktační poradkyni, která přijela k mé radosti do druhého dne.  Dala mi mnoho cenných rad, zkontrolovala techniku kojení a dodala sebedůvěru ve vázání do šátku. Nosím už i venku. Na procházku, na poštu, do krámu. Je mi jedno, co si lidi myslí a říkají, nám je takhle dobře. K tomu jsem neustále na telefonu s prababičkou.

Doufala jsem, že už mám vybráno, že je to vše ze seznamu překvapení, ale není. Tento čtvrtek nastupuji do nemocnice na krátký operativní zákrok. Kontrola po šestinedělí dopadla tak, že mě má ženská lékařka poslala obratem na ambulanci nemocnice. V děloze stále zůstávají kousky placenty, které musí ven. Je to další zkouška pro nás a mléko. Které hodlám udržet! Prý je to celkem běžná operace. Jenže mi, v souvislosti s předchozími událostmi, slovo „běžná“ už moc nepasuje. Stres se pochopitelně, skrze mě, přenáší i na Ádu. Omámená točením z imaginárního kolotoče, mám chuť stát před panelovým domem a křičet: „Už stačí Vesmíre! Mám dost!“  Pokud bych se rozhodla něco takového udělat, vím, že venku nebudu sama. Jeden človíček tam bude se mnou. Stát budu ale jenom já. 

Svačinové dítko

Inspirace k psaní přichází nenadále.  Například při snídani. Od chvilky, kdy jsem Ádu poprvé dala do nosítka, pocítila jsem úlevu. Říkala jsem si, jak budu mít volné ruce a stihnu tak nějaké domácí práce. Ze sna mě doposud budily hory a hory nevypraného prádla a kuchyň přetékající špinavým nádobím. Přicházely noční můry mající podobu saponátů se sekerou v rukou a podobné nesmysly. Prababička mi říkala, že se na to můžu vykašlat. Vždyť minimálně do koupelny, kde je bedna se špinavým prádlem, můžu zavřít dveře a případně prát pouze miminkovské věci. Případnou návštěvu usadím v obývacím pokoji a okružní jízdu po bytě s nimi vykonávat nemusím. Ale cítila jsem se špatně. Pořád doma a všude jako „po výbuchu“.

Jakmile si prcek na úvaz zvykl (respektive, vyžaduje jej téměř pořád), začala jsem testovat, co zašátkovaná zvládnu a co ne. Už vím, že zvládnu:

·         umýt nádobí, když si před šátek dám utěrku, jinak mimino zmáchám

·         zametat (jen nesmím brkat malé o záda)

·         věšet prádlo v případě, že si vše dopředu nachystám k věšáku a dám si koš na štokrle

·         vařit, když posunu mimino v úvazu na bok

·         malovat

·         psát

·         chechtat se (opravdu to sem patří, protože jinak je jak na atrakci v zábavním parku)

·         šít (ovšem se vší opatrností)

·         a v neposlední řadě i jíst.

Asi právě jídlo nejlegračnější položkou seznamu. V prvních dnech měla Áda za krkem vše, co jsem jedla. Normálně drobíte od pusy na talířek, ale s úvazem, je stůl prostě daleko. Nemyslete si, že jsem nezkoušela dát talířek k puse. Zkoušela, ale… V jednom z oblíbených domácích nosítek má Áda hlavičku fixovanou částí popruhu na té straně, kam si položí hlavu, když usne. V případě, že se vzbudí, může ji trochu zvednout, na což se musí dávat pozor, jelikož sama hlavičku ještě nedrží. Stačí i šmrdolení během spánku. Věřte, klepnutí do brady či zubů porcelánem, bolí. A hodně. Tuhle, ani nevím jak, vystřelila ruku a zasáhla hrníček s Carem, naštěstí studeným. Zkuste potom třeba jíst špagety! Ha! No co, když se vzbudila, rovnou jsem jí u přebalování převlékla do čistého, aby se mohla o něco později poblinkat.

Nošení v šátku vesměs neukazuje jen to, že své dítko milujete a chcete jej mít u srdce, ale vypovídá také o tom, jak hezky se o něj staráte. Zda pravidelně koupete, češete (máte-li co) a dbáte o čisté prádlo miminka. I když jak se to vezme. U nás dnes důkladné koupání rozhodně proběhne, bo zítra jdeme k doktorce. Ovšem, jsem si jistá, že Áda bude mít ráno ve vlasech drobky z rohlíku….

Vsaďte si rodičové

Moje maminka s oblibou vypráví historku, jak jsem jako miminko „pokřtila“ svého tatínka při chystání ke koupeli. Párkrát jsem se při vyprávění zastyděla. Ono, když je vám patnáct let a výše, nejste u vytržení z propagace vašeho „mimi věku“ v rámci pobavení okolí. Asi si budu muset dávat pozor, až se bude Ádě blížit kýžený věk, kdy bude lepší pomlčet.

Kyselý obličej vám vystřídá úsměv, hned poté, co zjistíte, že jste konečně přišli na to, co s prdíky. Připadala jsem si podobně, jako hrdinka filmu „Pod toskánským sluncem“, když jí stařenka prodala dům. Stalo se tak poté, co jí pokálil holub sedící na trámu pod střechou. Áda onu noc měla velké bolení bříška. Způsobilo jej nejspíše mango obsažené v jedné z přesnídávek, které nyní s oblibou plením. Houpala jsem a houpala. Masírovala. Dostala kapičky a nakonec zabrala až, na poklici nahřátá, plína. S královskou salvou Áda pokákla sebe, své oblečení, oblečení maminky a maminku taky. Můj muž se probudil a místo gentlemanské záchrany své manželky a dcery, ležel v posteli a doslova řval smíchy. Zvedl se až poté, co ho začala příšerně bolet sanice. Ale to už jsem Ádu převlékala do čistého. Dala malou tatínkovi na houpání a šla se koupat sama. Další den jsem si koupila na poště z pověrčivosti stírací los. Vyhrály jsme s Ádou čtyřicet korun. 

Manžel se mi smál ještě nějakou dobu a historkou jsme pobavili příbuzenstvo. O několik dní později jsme opět řešili problém s prdíky. Nevím, co bolení způsobilo tentokrát. Když manžel přišel domů, vystřídal mě v houpání a péči o mrňouse. Šla jsem se zrelaxovat u věšení prádla. Když se při konejšení přišli oba podívat, jak mi jde práce s kolíčky, ozval se úlevný zvuk a miminku se na tváři rozlil úsměv.

„Jdu přebalit“ Položila jsem kolíčky zpátky do kovového plecháčku.

„Ne ne, jdu já. Jsem taky rodič!“ Hnal se hrdý tatínek do akce.

„Dobře, kdyby něco…“

„To zvládneme. Že jó?“ Pokládal otázku culící se dceři.

Za manželem a dcerkou zaklaply dveře ložnice, kde máme přebalovací pult. V klidu jsem dál věšela prádlo.

„Zlatóoo! Pomoc!“ Ozvalo se po dvou minutách.

Spěchala jsem do pokoje. Otevřela jsem dveře. A dostala velký, nekontrolovatelný záchvat smíchu. Vytřeštěný tatínek držel před zadečkem Ády dlaň. Pokus odvrátit palbu byl však zmařen roztáhnutými prsty, takže byl od hlavy až do pasu pokakán. Musel si umýt i vlasy. Druhý den si vsadil sportku, ale dosud mi ale neprozradil, kolik vyhrál.

Píseň pro škytavku

Několikrát jsem slyšela z úst mužů, kteří mají se svými protějšky děti, že se jim zdá manželka připitomělá. Nemysleli to špatně, ostatně sdělovali tuto informaci se vší láskou, avšak s pachutí tvrdé pravdy. Smála jsem se takovým výrokům. Horečnatě hlásajíc, že já budu mít vždycky co na práci a nudit se určitě nebudu, tudíž mi „kvoknutí“ nehrozí, jsem se smíchy lámala v pase. No. Chvílemi si nejsem jistá sama sebou.

Od kolegyň v práci, i kamarádek z okolí jsem slyšela nejrůznější příhody. Nejvíc mě zaujala kreativita mé známé ze střední, která složila „kakací píseň“, jen aby udržela svou ratolest dostatečně dlouho sedět na nočníku. Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu, když se opatrně zeptala, jestli chci text, protože nikdy nevím, co se může hodit. „Ne, díky. Když tak si složíme vlastní.“

Tento druh nočníkového hitu zatím nepotřebujeme. Pomyslné hitparádě u nás zatím vládne „píseň pro škytavku“. S pomocí jejího rytmu vyklepáváme při chůzi škytku a „posíláme s baťůžkem k někomu jinému“. Fungovat?  Funguje! Miminko přestane škytat a většinou štafetu úspěšně přebírá maminka. Já se zase rozškytám z toho věčného hopsání! Slyšet mě někdo, dostane takový záchvat smíchu, že ho bude muset odvést záchranka.

Závěr? Ano, blbnu. Doufám, že to ještě není tak zlé. Vždyť jsem doma s miminkem teprve měsíc! A jako textařka zářím jen v jedné písni. Nebo…?

Sousedé, sousedky a vyděšený pošťák

Trochu úzkostlivě se snažím dodržet pravidlo šestinedělí, aneb necpat se hned s miminkem mezi lidi.  Občas se přistihnu u toho, jak koukám z okna a pozoruji ruch ulic podobně, jako z tohoto návyku žijí opuštění staří lidé. Díky příjezdu prababičky, mi pocit sociální izolace trochu opadl. Začali jsme chodit na časté procházky, které, díky mé šnečí rychlosti, nebyly nijak daleké. Hodně jsme si povídali a užívali si společný čas. Další výhoda byla dozajista ta, že jsem mohla chodit přebírat balíky od kurýrů a prababička zatím pohlídala miminko. Když však “PRA“ odjela, musela jsem si poradit sama. Miminko nemůžete nechat opuštěné bez dozoru. To by se mohlo krutě vymstít. Přišel proto okamžik, vystrčit se šátkovými nosítky nos z bytu. První krůčky bývají nejisté. Proto jsem byla ráda, když jsem při pobíhání po paneláku nikoho nepotkala. Zvědavým pohledům místních štěbetalů jsem ale neunikla.

První setkání proběhlo s jedním zvídavým sousedem paradoxně při tlačení kočáru během vycházky. Patří se a sluší, sousedy, které znáte, pozdravit. Protijdoucího souseda, venčícího „pidi“ psa jsem tedy pozdravila. Načež se ozvalo:

„Dneska mimino nemáte na břichu?“

Šokovaně jsem zastavila. „Ne, jdeme dlouhou vycházku.“

„To by vás bolely záda, že jo?“

„Nevím, chci jít cestou nakoupit. Kočár to uveze líp.“ Poté jsem se rozloučila a pelášila posvém. Nevím, jestli vidí skrz zdi, ale bydlí o několik pater jinde, na to, aby mě viděl kukátkem.

Další byla jedna ze sousedek, která bydlí kdesi nad námi. Potkala jsem ji ve výtahu, když jsem si byla vyzvednout balíček od pošty.

 „Jééé, vy máte miminko?“ zahájila paní konverzaci hlasitým zvoláním, až to s malou ve spánku cuklo.

„Ano. Máme.“

„Jsem si ho málem nevšimla. To jste byla těhotná?“

(Ne, asi jsem ho koupila v sámošce.) „Ano, byla.“

„Tak to gratuluji! A jak hezky spinká.“

Bylo to nejdelších šest pater, co jsem zatím jela výtahem…

Mám ještě několik podobných příhod, ale vypisovat všechny, bylo by to skoro na knihu anekdot. Přiznávám však těm, co mě potkaly v dlouhém zimním kabátě a ne v bundě, že si nemuseli všimnout, že mám pupík, jelikož péřové oblečení dělá své. Zbytek moc nechápu, protože jsem vypadala, jako kdybych spolkla obrovský meloun. Nicméně nejvíc překvapen byl donáškový pošťák, který u nás zazvonil během dopoledne s doporučenou zásilkou v momentu, kdy jsem se snažila zamotat (ještě se tomu nedá říkat úvaz) do pět a půl metru dlouhého nového šátku na nošení miminek Šamami. Zrovna jsem se dostala do fáze, kdy byste konce neměli pouštět. Nicméně pustila jsem je a otevřela. Šátek se začne chovat jako živá entita. Plazil se po mě i po dcerce, kterou jsem držena v náručí. Hlavu do dveří vystrčil i náš pes a drzejší z koček.

„Ano?“

„D-d-dobrý den. Je to dvacet?“ Pošťák má na výraz směsi vyděšení, překvapení a otázky.

 „Cože?“

„No nejsou tu čísla, je to dvacítka?“

„Ano.“

„Hledám Vás, mate reko-doporučenou poštu.“

„Dobře.“

„Tady mi to podepište.“ Dal mi do ruky propisku.

„Kam?“

„Tam.“ Pohodil rukou směrem k mé ruce.

„A dáte mi ten lístek?“ Lístek podepsán. Listonoš stále kouká. Malá se vrtí. „Dáte mi tu zásilku?“

„Jo, jo.“ Ponoří se do útrob batohu, který doposud měl na zádech. „Někde to tu mám.“

Když jsem konečně obdržela balíček, ve kterém byl mimochodem další nosící šátek, tentokrát tak zvaný „ring sling“ (RS), popřála jsem pěkný den a zavřela. Boro ještě několik minut vrtěl ocáskem a čekal u dveří, než si pošťák vše urovnal a odešel. Později jsem byla na poště, kde si mě prý „pamatují“, jak mi sdělila slečna sedící za přepážkou. Nevím sice jak je to možné, protože na poštu jezdím s kočárkem. Možná si mě s někým spletla. Nicméně, cestou zpátky jsem viděla jednu nosící maminku. Měl dítka dvě, jedno už šlo samo, druhé měla v elastickém šátku (předpokládám, že byl elastický, protože miminko bylo maličké a šátek se leskl). Korzuji teď s kočárkem stejnou trasou a doufám, že ji potkám znovu, abychom se mohli dát do hovoru o šátcích. Budu také číhat, jako sousedi a lovci místních senzací.

Radikální změna názoru

„To ti zase narostlo bříško?“ smála se jedna z babiček mezi dveřmi. „To asi nebudu moct chovat, co?“ „Hned ne, ale alespoň si dáš kafe.“ Vítala jsem návštěvu s miminkem přivázaným na těle.

Ještě před půl rokem byste mě slyšeli říkat, že miminko v šátku se nosit nemá kvůli ničení páteře. Byla jsem přesvědčena, že já nebudu matkou, která by dělala tyhle (použiji označení jedné ze svých známých, která si nyní ťuká na čelo) “alternativní šílenosti“. Jenže, nošení miminek přivázaných k tělu nemá s alternativou vůbec nic společného. Je to přirozenost člověka mnohem starší, než všechny kočárky dohromady. Dopravní prostředek pro miminko, za který rodiče mohou utratit i několik desítek tisíc korun, většinou není pro škvrně moc důležité. Zatím, co rodiče honí značku, miminko si může říct, že je mu jedno kolik kočár stál a že chce být u maminky co nejblíže. Netuším, co si pak rodiče počnou, pokud v předrahém kočáře miminko nespokojeně pláče, je neklidné a ke spánku se spíše uřve, než uhojdá.

My pořídili kočárek také. Patří, dle seznamu, do základní výbavy. Dali jsme si strop deset tisíc, protože opravdu peníze netiskneme, ani nepěstujeme na stromě. Naštěstí jsme potkali férového obchodníka, který nám doporučil několik typů, firem i cenově dostupných variant. Vybrali jsme firmu Patron, českého výrobce sídlícího v Mělníku. K naší radosti nám vyrobili model kočárku v barevné variantě, dá se říci, na míru. Výrobce je velmi schopný, ochotný a váží si svých zákazníků, což se mnohdy říct o firmách nedá. Máme tak kočárek s hlubokou korbou a autosedačku ve stejné barvě. Při vybalení tovaru v obchodě, jsme s manželem oba začali hlasitě jásat a poskakovat, až jsme rozesmáli veškerý personál prodejny. Beru si toto bezmotorové vozidlo v případě, že jdu nakoupit, nebo na poštu pro balík. Áda je v něm klidná a většinou usne, za což jsem moc ráda. Problém ovšem začínal doma, když plakala. Několikrát jsem ji ukonejšila tak, že mi usnula v náručí a v momentu, kdy jsem ji položila do kolébky, probudila se a začala zase plakat. Proces se periodicky opakoval. Ádu jsem uspala a položila. Probudila se a začala plakat. Napotřetí jsem se rozhodla, že jí budu celou dobu držet, než se zase vzbudí. Ehm, po dvou hodinách jsem necítila lokty a po další půlhodině mě rozbolela záda. Začala jsem proto pátrat po možném řešení mé situace.

Vím, že jedna z mých kamarádek nosí své dítko v šátku. Evu jsem kontaktovala a začala si o nošení povídat. Díky ní a několika dalším maminkám, které se sdružují ve skupince na facebooku, kam jsem se přidala, jsem se o tak zvaném „šátkování“ dozvěděla mnohem víc informací, než z článků lékařských magazínů. Zjistila jsem, že nošení novorozenců, pokud se nosí správně, jim na páteř vůbec nevadí, právě naopak. Pokud si miminko správně uvážete k tělu, je klidné, protože cítí maminku blízko a má hodně podobnou polohu těla, jako když bylo v děloze. Navíc, posazení „na žabičku“ podporuje správnou polohu pro vývoj kyčlí podobně, jako u doporučované širokého balení. Navíc je na místě otázka, jak nošení miminka řeší ženy, které žijí v zemích, kde si kočárky nemohou dovolit? Ano, nosí si dítě přivázané k tělu, protože jinak by nejen nic neudělaly a neobstaraly, ale asi by jim dříve nebo později upadly ruce (lidově řečeno) u samého zadku!

Přidala jsem se. Maminky ve skupině rády poradí a mnohdy prodají jeden ze svých pokladů. Eva mi pomohla vybrat správný druh šátku pro začátečníka ve vázání a dokonce mám možnost zkontaktovat prostřednictvím komunity i samotné výrobce různých šátkových a ergonomických nosítek. Na blogu najdete v pravém sloupci například e-shop Maggion, jehož majitelka též do diskuzí přispívá a ochotně poradí, budete-li potřebovat.

Začínám pozvolna a chvilku to bude trvat, než ze mě bude ostřílená „nosnice“, jak si členky říkají.  Nenapadlo by mě, že i já budu prosazovat šátkování u novorozence. Ale je to tak. Áda je klidnější, celkově méně pláče a přes den vydrží spát déle, takže stihnu udělat menší domácí práce. Dovoluji si vyřknout myšlenku, že právě proto, že absolvuje veškeré činnosti se mnou, je jí lépe, protože má kontrolu nad mým pohybem a jistotu, že jí nikam neuteču. Jedna z babiček je přes všechno škarohlíd a tvrdí, že takto si vypěstujeme doma „mamánka“. Já cítím, že to tak nebude. Možná právě proto, že v rodiči bude mít jistotu, nebude se bát objevovat okolní svět. Navíc, budu asi první, ze skupiny, která bude mít nejen nosícího tatínka, babičku a dědečka, ale dokonce i prababičku! Ha! Vedle pohody pro naší dcerku, mě i tyhle malé skopičiny baví. Jen ať ostatní koukají, jak radikálně se dá změnit názor!

Co chceme pro naše miminko

Už během pobytu v porodnici jsem zahájila akci rozesílání oznamujících zpráv o narození naší dcerky. Postupovala jsem podle seznamu kontaktů, který jsem se snažila sepisovat co nejpečlivěji, abych na nikoho nezapomněla. Nikdo nejsme dokonalý a hold několik čísel zápisu do seznamu uniklo. Což je mi vyčítáno. Nicméně, každá dobrá duše, která nás má ráda, nám chtěla udělat radost a poslat nějaký dar pro narozené miminko. Začali se tak hromadit předměty užitečné, i zcela nadbytečné a často i ty, které vůbec pro své miminko nechceme.

Už od začátku sestavování výbavičky, jsem byla přesvědčena, že budu používat látkové pleny, mimo jednorázových a když už jednorázové, tak pouze ekologické anebo, co nejšetrnější, s bavlnou. Trávila jsem nekonečné hodiny u internetu a hledala, které budou nejvhodnější. Jednoráz musel být dobrý kompromis cena-výkon-odolnost. Vyhrály sice “pemprsky“, ale pětihvězdičkové premium care. Eko maminky by mě asi hnaly koštětem, ale fakt je, že Áda má citlivou kůži a opruzeninu, nebo jinou kožní reakci, dosud nemá. Z látkových plen jsem vybrala AIO new systém a naprosto nadšení jsme doma z kalhotových plenek Petit Lulu, které se snadno mění a perfektně plní úkol, pro který byly stvořeny. Skvěle se s nimi naučil i manžel a v současné době jsem objednala další dva kousky do výbavy.

Mimo klasických čtvercových plen, i výše zmíněné plenky zajišťují správnou pozici kyčlí, takže není nutné docpávání při doporučeném širokém balení. Mimochodem i na to u nás, po návštěvě ortopedie, přišlo. Když mi doktor oznámil výsledek vyšetření, hrozně jsem se lekla. Informaci ihned mírnil vysvětlováním a sestřička mi začala ukazovat, jak široké balení vypadá a jak se skládá plena. Možná, že se doktor také trochu bál. Do ordinace se mnou totiž vstoupila i prababička. Protože v den návštěvy lékaře byla venku neskutečná zima, oblékla si babička teplou propínací vestu a vzala si i čepici, ve které při troše fantazie vypadala, jako mafiánka. S přísným výrazem stála celou dobu u dveří a poslouchala vše, co mi doktor se sestřičkou říkají. Při příchodu pozdravila, při odchodu se rozloučila, jinak neříkala nic. V momentě potřeby přiskočila s rozepnutou taškou s plenami a potřebami pro obstarání miminka, více se nijak neprojevovala. Napětí se v ordinaci dalo krájet. Jelikož jsem pravidelně při návštěvách lékařů hrůzou napůl hluchá, je dobré, když informace slyší i někdo další, který mi je později přetlumočí. Prababička však nejspíš působila výstražně. J Když jsem na kontrole u pediatra pochválila pana doktora, jak hezky vysvětloval, divila se sestřička jeho chování. Prý je se všemi hned hotov a vysvětlováním se nikdy moc nezaobírá. Pokrčila jsem rameny a téma opustila. Za Ádu doufám, že tam na kontrolu půjdeme naposledy.

Z dárků, mezi nimiž jsou i mini porcelánové šálky na espresso (?), si určitě většinu necháme, ale musím vymyslet, co s obrovským množstvím plastových jednorázových plen, který důvěrně přezdívám „ropáčky“. Nemám srdce je všechny někomu darovat, aby svému dítěti dával takový tovar na genitálie od narození. Přesto, že se takový dar - nedar nekazí, nemůžu je světit v krabici. Akorát by zabírali místo nějakému jinému důležitému harampádí.

Boj s...

Po uběhnutí maratonu a bezesných nocích, přichází ke slovu další záležitost, na kterou neexistuje manuál, ale jen jistá doporučení. Jsou jí nepříjemné, ze spánku budící, prdíky. Dostavují se zhruba půlhodiny po kojení a zůstávají hodinu až dvě, ukrajujíc z času do dalšího kojení. Mrzuté je miminko, maminka a posléze celá domácnost, plus sousedé (bydlíte-li v panelovém domě, jako my).

Je pravda, že zatím si nikdo nepřišel stěžovat a ošklivý obrázek na dveřích také nemáme. Přesto jsem nešťastná, hlavně z toho, že doposud žádná z vychytávek neosvobodila naši malou princeznu od bolení bříška. Zkusili jsme kapičky, mastičky, cvičení s nožičkami, masáž bříška, nahřátou plínku…piji fenyklový čaj, kojící čaje, upravila jsem si jídelníček, dávám pozor na řádné odříhnutí miminka. Nic nezabírá. A tak když v noci konejším, než prdík povolí a malá zaspí, občas pláču s ní. Možná, duchem nepřítomně, houpu také sebe. Prababička s malou prohoupala noc, tatínek spí za chůze a já trpím pocitem, že nedokáži dostatečně vyřešit zdravotní komplikaci našeho potomka, o které mi každý tvrdí, že je úplně normální. Posuďte sami, jestli vám přijde v pořádku, že vaše dítě něco bolí a sužuje a vy s tím nejste schopni nic udělat? Shrnuto, podtrženo, nespím taky.

Výsledkem je, že si malou v noci tahám z postýlky do naší postele, kde alespoň na tři hodiny v kuse usne poté, co já začnu usínat u kojení. V ohraničeném prostoru vyloženém polštáři, jí nic nehrozí, ale manželovi se tento způsob spaní moc nezamlouvá. Přece jen dětská postýlka vybavená monitorem dechu je pro něj jistější. Díky dohodě a kompromisu budeme znovu hrát Tetris s nábytkem ložnice, abychom přirazili matrace postele a postýlky k sobě.

Boji zdar!

Druhý začátek

Domů nás pustili v sobotu. Novopečený tatínek hrdě čekal v návštěvním prostoru s připravenou autosedačkou. Trochu jsme pobavili personál, když jsem několikrát šla s různými taškami tam a zase zpátky. Taška pro miminko obsahovala vše, co měla, až na fakt, že veškeré oblečení bylo o číslo až dvě větší, než byla Ádina velikost. Narodila se s velikostí padesát a ve všem vypadala jako „rozkošný neforemný bubáček“. Cestou jsme nakoupili několik nezbytností v lékárně a později tatínek vyrazil na nákup dětského oblečení, abychom měli alespoň několik kousků na míru.

Hnedka u dveří jsme nechali miminko „očuchat“ pejskovi i oběma kočkám, u kterých bydlíme. Nejdříve v autosedačce, poté na gauči, kde jsme oba s manželem napjatě seděli, připraveni skočit po zvířeti a v případě potřeby tvrdě zasáhnout. Bála jsem se celou dobu a bojím se i teď, například když domácí mazlíci hrají „na babu“. Ještě tentýž den bylo nutné vyzvednout kočárek. Který jsme z opatrnosti, i pověrčivosti, měli v úschově u jedné rodinné přítelkyně, nedaleko místa bydliště. Protože všechny věci byly sice připravené, ale zakryté, nebo složené tak, aby na ně neprášilo, musela jsem vše doladit. Z nutnosti položit miminko do bezpečného prostoru, na rovnou, lehce přenosnou, plochu, užili jsme rady prababičky. V rámci řešení vzniklé situace, byl tímto obsazen košík na prádlo (až do odvolání). S manželem jsme si připadali lehce praštěně, ale účel košík plnil dokonale.

Pro snadnější domácí sžití se všemi novinkami, si vzal manžel na týden volno z práce. Byla jsem moc ráda, samotná bych návrat domů těžko zvládla. Mimo kojení, přebalování a množství rychlých sprch, jsem mohla i spát, zatím, co tatínek houpal a uspával. Musím pochválit manžela, jak rychle se všechno naučil a dneska mimo kojení zastane všechno, co je třeba a ještě u toho stačí mít veselou náladu. Za to já jsem sama se sebou začala mít občasné potíže. Mám úzkosti z kdečeho a nyní, s miminkem, se ke všemu přidal strach o dítě.

Další týden přijela, dlouho očekávaná, prababička. J

V porodnici

Několik hodin po porodu zřejmě vyprchal všechen adrenalin, protože jsem se cítila, jako kdybych běžela maraton, přeplavala kanál La Manche a dala zlato v biatlonu, zároveň. Zesinala jsem tak, že opřít se o zeď, snadno byste mě přehlédli a nebýt sestřičky, odporoučela bych se těsně k podlaze. Miminko mi vozili na kojení a krátké potulení, jídlo mi dávali do pokoje a já jen spala a spala.

Na pokoji se mnou nikdo nebyl, což bylo dobře i špatně. Měla jsem klid na odpočinek, prostor srovnat si poslední události v hlavě a hlavně, nikomu nevadily falešné tóny, když jsem malé zpívala u kojení. Na druhou stranu, žádnou knihu jsem si nezabalila a internetové připojení do mobilu fungovalo jen blízko u okna. Nechtělo se mi pořád někomu telefonovat a povídat si nebylo s kým. Všechno jsem vykládala dceři. Jestli jsou miminka schopna si zapamatovat první dny svého života, bude mít Áda dojem, že jsem neuvěřitelná brepta. Postupně jsem se dobrala i na popisování počasí a informacím typu: „Paní uklízečka právě vytírá.“

Dělala jsem všechno, co je třeba při obstarávání miminka. Sestřičky mě naučili, jak miminko vykoupat v umyvadle. Pak přišlo i na ukázání krásného, voňavého miminka, rodině. Manžel za námi na návštěvu chodil každý den. Návštěvní místnost je však nešťastně u schodů, kde pořád táhne a tak si malou v prvních dnech ani nepochoval. Navíc zde není ani umyvadlo, kde by si návštěva umyla ruce, aby mohla mimi alespoň pohladit. Když se přišli podívat moji rodiče, Áda právě hodně plakala, takže se nezdrželi dlouho a návštěvní dny zakončila tchýně, která do postýlky dojetím nabrečela. Těšila jsem se domů, ale uvědomovala jsem si, že budu prakticky jenom doma. Celý den doma, občas na vycházku, na nákup, ale jinak nic moc. Strachu z opuštěnosti a samoty mě zbavila až maminka, kterou přivezli do pokoje v poslední noc pobytu v porodnici. Paní, oslovujme jí třeba Jana, byla neuvěřitelná. Porodila o čtvrt na jedenáct a o jedné už byla na nohou a šla se ve vlastní režii vykoupat. Janě se nechtělo vůbec spát a ve dvě hodiny ráno už plně obstarávala svého, již druhého, potomka. Je velmi pravděpodobné, že se už nikdy neuvidíme, ale ráda bych řekla, že právě její vyprávění a otevřenost (i k nesmyslným) otázkám, mě motivovali k těšení se na společně trávený čas s dcerou a všechno, co se budu muset jako začínající maminka naučit. Ať už je kdekoliv: „Díky za tvá slova, Jano.“

Hola, hola jsem tu!

Uběhly necelé tři dny. Kontrakcemi už jsem lezla i po zdi, nevěděla co se sebou. Ani manžel, ani já, jsme se v noci nevyspali, protože jsem neustále cestovala z ložnice do koupelny, nebo na záchod. Už jsem ani neměla chuť k jídlu. Jedna maminka se mi pochlubila, že rodila třicet hodin. V duchu jsem si zanadávala a řvala: „Zkus si pět dní, nádhero!“ Odhodlána opustit porodnici pouze ve variantě, že si poneseme miminko, jsme vyrazili do porodnice znovu. Asi bych i přepadla doktora se slovy: „Porod nebo život!“ Ale k mému překvapení tu noc sloužila mladá lékařka, které stačil jeden pohled, a už volala porodní sál. Byla skvělá. Jak ona, tak sloužící sestřička, která obstarávala monitory a vše okolo. Se vším mi pomáhali a hlavně se mnou celou dobu byl můj manžel.

Na porodním sále si od nás vzali dokumenty, prošla jsem předporodní přípravou a představila se nám sympatická a schopná (jak jsme později měli tu čest zjistit) porodní asistentka. Porod proběhl hladce. Dostala jsem koktejlovou injekci, která tělo přesvědčila, aby už dál neotálelo a pustilo miminko na svět. Byla jsem příšerně unavená, hysterická a taky trochu naštvaná (už ani nevím přesně na koho a na co), ale síla pocitu štěstí a lásky, která vás zasáhne, když poprvé vidíte vaše dítě, se nedá popsat slovy. Dcerka je na světě A JE TÁÁÁÁK KRÁSNÁ! Manžel mě celou dobu držel za ruku. Podporoval. Opakoval instrukce porodní asistentky. Prožíval vše se mnou. Přestřihl pupeční šňůru. Napsal dceři jméno na pásek i tělo. Přinesl mi ji za doprovodu sestry k prvnímu kojení.

Zatím, co venku běsnil liják, my už jsme tři. J

Těžko na cvičišti

Rčení tohohle rázu v porodnici neplatí. Nacvičovat jsme začali s vervou den před termínem porodu. V počátku jsem nevěděla, zda je to kontrakce, nebo jen „poslíčci“. Dle telefonické konzultace se sestřičkou v poradně porodnice, druzí zmínění při sprchování bříška teplou vodou vymizí. Zůstali. A sílili. Neustále řešíc problematiku, zda nejedeme hystericky zbytečně, mě manžel naložil s taškou do auta a už jsme ujížděli. V porodnici natočili miminku záznam, proběhla kontrola doktorem (který sám nevěděl, zda už rodíme, či nikoliv) a ubytovali mě na oddělení šestinedělí, kde: “Budeme čekat, až se interval mezi kontrakcemi sníží pod pět minut.“ Pěti minut jsem dosáhla, ale pořád žádná akce ze strany ošetřující setry neprobíhala. Kontrakce trvaly v tomto intervalu ještě asi hodinu a pak, jako když utne. Porodní cesty se ani nehnuly a po dvou hodinách jsem začínala od začátku. Kontrakce po patnácti minutách.

Na oddělení, plného novorozených miminek, unavených maminek a neustále běhajících sestřiček, jsem si pobyla dva dny, než mě pustili domů. Uběhlou dobu jsem stejně jen čumákovala z okna, protože maminka, ke které mě šoupli na pokoj, si nechtěla nijak zvlášť povídat. Myslím, že ranní vizita viděla, jak doktora prosím pohledem, aby mě pustili. Noc jsem chodila po chodbě s kontrakcemi, nebo brečela v umývárnách. Byl to hrozný pocit vidět všechna nová a nová miminka, mít bolesti, neporodit a vesměs blokovat postel. Manžel tam se mnou být nemohl a mé myšlenky se neupínali k porodu, ale k tomu, abych tam odtud utekla domů, jinak bych se zbláznila.

Protože mě kontrakce úplně neopustily, manžel si na mě vzal ošetřovací dovolenou a já zvedla náš účet za teplou vodu, díky sprchování bříška, o dva tisíce za uběhnutý měsíc. Nacpala jsem téměř celý obsah své „porodní tašky“ do pračky a koukala na filmy v televizi, které stejně za moc nestály. Takhle jsem si to čekání na miminko nepředstavovala. 

Než se narodí

Před příchodem miminka na svět má být všechno připravené. Četla jsem tohle doporučení v několika článcích o výbavičce, na internetu. Podle odborníků je dobré, aby miminko cítilo (již v prenatálním stavu), že už má nastěhované všechny věci ve vaší ložnici, vlastní vaší bývalou poličku ve skříni a má povlečenou postýlku (kvůli které jste přestavěli nábytek ve zmenšující se místnosti). Mimo jiné je nutné, aby mělo i zabalenou tašku pro vyzvednutí z porodnice a zajištěný zdatný dopravní prostředek. Když si na seznamu odškrtáte všechny zmíněné položky, je čas čekat na příchod nového člena rodiny.

Dát všechno dohromady je úkol, který za neustálého nedostatku spánku, čítá samomnožící se cifru podúkolů. Dle seznamu jsem pořídila všechno, co je třeba do začátku mít. Podle slov paní gynekoložky, máme očekávat miminko „standardní velikosti“, tedy padesát šest centimetrů, tři a půl kila. Klasice odpovídá konfekční velikost padesát šest (dle kojenecké tabulky velikostí). Nakoupila jsem bodýčka a díky rodinným přátelům, od kterých jsme dostaly větší množství výbavičky, je vše připraveno.

V posledních týdnech se budím praštěnými sny kvůli mé tašce do porodnice. Několikrát se mi zdálo, že mi chybí košile na spaní, ztratila jsem ručník a také, že se po porodu nevejdu do zakoupeného jednorázového prádla. Takže jsem do tašky přibalila dva ručníky navíc, několik spodních kalhotek a druhou spací košili. Taška se zvětšovala a zvětšovala. V poradně mě však trumfla maminka, která se zřejmě do porodnice stěhovala, jelikož dorazila se dvěma kufry a obrovskou igelitovou taškou k tomu. Hlodá mě otázka, kolik věcí potřebuje novopečená maminka na čtyři dni v porodnici? No, jsem přesvědčena, že nebudu mít čas hodit módu. Ale, co kdyby náhodou, že jo…