Ne nadarmo se říká, že když
sjíždíte řeku, musíte si minimálně jednou dát panáka tvrdého alkoholu, aby vás
nepostihla střevní infekce. I když můj muž toto pravidlo dodržuje, vrátil se
domu nemocný a sesmahnutý sluníčkem. S bolestí hlavy a horkostí po celém
těle hned po příjezdu usnul. Mám dojem, že všechny výpravy za dobrodružstvím
skončí sebedevastací. Na kamínek z řeky nejspíše zapomněl (neměla jsem
srdce se ptát, když jsem viděla, jak vypadá). Nu, chce to uhlí (na střevní
obtíž), tekutiny a spánek. Bude dobře.
Připálená kůže mi připomněla
jednu situaci ze školky. Při vysvětlování, proč si nikdo nemá zapomenout
pokrývku hlavy, z jednoho kloučka vypadlo: „No, táta teď ščíká mámu.“
„Cože ji?“
„Sčíká! Večel v kuchyni, dyž
máme spát.“
„Aha.“ Zamýšlela jsem se, co to
ty rodiče doma provozují, s úsměvem na rtech.
„Vždyť je léto! No.“ Rozhodil
klučina rukama a otočil se k odchodu na písek.
Později mi bylo vše osvětleno tím,
že se maminka spálila na zahradě a tatínek jí každý večer v kuchyni stříká
záda panthenolem. Jak lehko se spíná lidská fantazie.
Smáli jsme se s mužem ještě
dlouho poté, co jsem mu příběh řekla.
Žádné komentáře:
Okomentovat