Ve svém vývoji jsem došla tak
daleko, že si všechno píši. Co si nezapíši, jako by nebylo. S problémy s pamětí
se prý potýká spoustu kojících matek. Abych na nic nezapomínala, mám na lednici
okénkový kalendář, kam zapisuji nejen návštěvy u lékařů, ale i návštěvy přátel
a někdy i seznam nákupu. Když pak telefonuji, kouknu a hned vím, zda mám čas
domlouvat nějakou akci, nebo ne. Možná se vám bude zdát pošetilé podávat
plánování jako novinku, ale mě opravdu stálo velké úsilí udržet tento můj návyk
„živý“ i po porodu. Můj muž málo kdy zapíše domluvenou návštěvu, nebo jinou
událost. Tak se stalo, že ve finále zapsáno bylo, ale špatně. Víkendová sešlost
u kamaráda se konala o týden dříve.
Nevadí. Vyjeli jsme s tím,
že celou výpravu pojmeme jako jednodenní výlet. Posezení venku, klábosení,
chutné jídlo, jsme si moc užili. Podpora dát si pívečko z mé strany směrem
k manželovi rozhodně byla. Protože jsme přijeli ráno, muž si dal jedno, v horku
by před noční cestou vyprchalo. Ale u jednoho se nezůstalo. Samo o sobě mi nevadilo,
že se tak stalo. Za volant už jsem stejně musela. Ale nedošlo mi, že tak nastartuji
trojitou premiéru pro nás všechny. Původní myšlenka byla, že si zkusím řídit v klidu, někde na parkovišti a miminko nám pohlídá teta nebo babička. Realizace vize neklapla. Než jsme odjížděli, Áda usnula v kočárku.
Spící dítko jsme přeložili do autosedačky. Hodina HÁ, minuta EM: auto naloženo,
dítě zapásáno, pes v kleci, může se jet!
Jakmile motor nastartoval, bylo
mimčo vzhůru. I když vedle sedačky seděl smějící se tatínek, dcerka začala
křičet, jako když ji na nože berou. Zastavila jsem na parkovišti obchodu Penny.
Uklidnila, přebalila, nakojila, zapásala a jelo se dál. Klid vydržel deset – slovy-
deset minut! Áda začala nanovo. Já za volantem našeho „long vehiklu“ poprvé,
ještě k tomu víc jak dvanáct měsíců od doby, co jsem naposled seděla za
volantem, s árií v zádech, která vám rve srdce i uši na cucky.
Tatínek nešťastný, že miminko na něj nereaguje. Zastavila jsem tentokrát u
hangáru obchodního řetězce Lidl. Rychlosti blesku vymotala dítě ze sedačky.
Chovala, uklidňovala, mazlila, šeptala. Později i kojila. Přiznám se, že mi
zprvu vůbec nedošlo, co se děje. Až když zamykali obchod, přišlo uvědomění.
„Zlatíčko, to, že mě nevidíš,
neznamená, že v autě nejsem. Řídím, a díky tomu se auto hýbe.“ Háček byl v tom,
že doposud jsem vždycky u dětské sedačky seděla já, tudíž mě Áda viděla,
popřípadě držela za ruku. Teď jsem tam nebyla a auto jelo! Zatraceně! Kde je ta máma????
„To jsem si taky neuvědomil.“ Pokrčil
rameny nešťastný táta.
„Já na to taky přišla až teď.
Ádo, dojet domů musíme.“ Konejšila jsem dceru. „Nemůžeme zůstat na parkovišti u
obchodu. Opravdu, jsem v autě také. Jak to uděláme, hm? Máma musí řídit.“
Kousek od nás přijel pán s nákupním
vozíkem k černému Citroenu. Překládal si pozdní nákup do kufru auta. V pološeru temněných
skel jsem si všimla, že celou tu dobu nás pozoruje paní na sedadle spolujezdce.
Když pán nastupoval na místo řidiče, rozlehla se na prázdným tichým placem
otázka: „No viděls to?“ Auto rychle odjelo.
Naše situace mi nepřišla nijak
hloupá, ani to, že si s dcerkou povídáme. To, že je malinká? Neznamená, že
nemá pocity, potřeby, strachy…
Řešení jsme vymysleli záhy. Celou
cestu domů jsem při řízení zpívala. Už ani nevím jaké písničky a je docela
možné, že byly složeny i nové texty, protože jsem po vyčerpání repertoáru mlela
slova, která právě přišla na mysl.
Po uspání prcka v posteli jsem
byla zralá na pořádného panáka něčeho ostrého. Zvedla jsem, došla do kuchyně a
s úlevou vypila půl krabice mléka. „Cheers!“
Žádné komentáře:
Okomentovat