Značka "ideál"

Všichni se mě dokola ptají, co mi je. Zamyslela jsem se nad opakujícím se dotazem. Došla jsem k výsledku. Mám velký strach a vztek. Obrovský, myslí lomcující, vztek! Na sebe, na manžela, na binec v bytě. Nepochopím zálibu našeho psa v hrabání odpadků a kočičí obsesi s patláním po skle. Mám dojem, že neustále přebaluji, kojím a šůruju, ač to není nikde vidět. Jsem ve stresu z návštěv, které mají přijít k nám domů. Dokážu ve vzteku za dvacet minut vyluxovat a vytřít celý byt a jindy mám dojem, že zešílím, když Áda pláče byť jen čtvrtinovou dobu předtím zmíněné činnosti a já nevím proč. Amok mě pravidelně postihne o osmé večerní, kdy už jsem zlá i na manžela. Vždycky přijde znenadání s nějakým světoborným řešením té či oné situace a mě, lidově řečeno, tečou nervy. Kočka Mína to chápe a pravidelně mi dává hlavu do dlaní a vrní, co může, aby mi ulevila. Zároveň se kdekoliv bojím říci, že se cítím vyčerpaná a smutná, aby na nás nějaká „dobrá duše“ neposlala sociálku (zabývá-li se i psychickým stavem maminek).

Večer, když konečně uspím prcka, spinká už i tatínek. Milostná minutka se nekoná a já čučím do zdi, protože manžel chodí na dřevo i ve spánku. Vstávám rozlámaná v devět dopoledne (a to jen když nemá Áda vrtošivou). Jsem špatná? Článek „ Teče mi do bot, já nejsem robot!“ na blogu matkynapalubu.cz, mě ujistil, že ne. Každá maminka má takové období. Potřebuje trochu pochopení, lásky a mít pocit sdílení s jinými maminkami. Stav se vrací v etapách podle toho, kolik ratolestí porodíte a v jakém aktuálním věku se právě nacházejí.

Mě hřeje myšlenka, že alespoň manžel bude mít krátké prázdniny pro ozdravení ducha. Pojede sjíždět řeku Jizeru.  Každý rok jezdíme “na vodu“. Letos sice pojede sám užít přírody, kousek energie mi ale přiveze domu. Pojede, i kdybych ho s dítětem v úvazu měla dotáhnout na nádraží a nacpat do vlaku! Na to sílu stopro budu mít!

Co je vlastně taková značka ideál na řešení veškerých ponorkových krizí? Podivíte se, ale odpověď neznám. Zatím, co mám dcerku v šátku a hladím kočku na klíně, sbírám síly k hození všech těhle pitomostí za hlavu.

Na argument manžela: „Kdy ty pojedeš na prázdniny? Já nikam nejedu!“

Odpovídám: „Až bude Áda velká.“

Nic jsem si nepřála víc, než mít miminko. A chci mít časem dětiček víc. Musím najít rovnováhu sama v sobě. Pak vše půjde lépe. Není to sebeobětování, je to nutkání vyrovnat se s něčím novým, na co jsou i knihy a hromady doporučení krátké. Rodičem se stáváte prožitkem, teorie je nicotná. Ostatně, filmové ideální matky, s au-pair a paní na úklid v závěsu, jsou dobrým reklamním tahem pro cvokaře přijímající pacienty. Maminky netrapte se, že nejste tak krásné, nažehlené a dokonalé. Děti vám věnovaný čas vrátí. Až budete jednou skvělé a precizní ve zvládání domácího chaosu, pak z vás budou top manažerky, že budou tyto zaměstnanci nutností! Nato budete řešit otázku vyššího výdělku, než má váš muž a získáte větší oříšek k rozlousknutí! Všem takovým ženám moc fandím! A protože několik takových znám, vím, že osobní růst bolí. Jak už mi řeklo dítko ve školce, kde jsem učila, při debatě o povoláních: „Musím se rozhodnout, čím a jaká budu, až vyrostu.“