Páteční ráno bylo trochu
hektické. I když jsem zabalila vše potřebné s sebou už večer, vyjeli jsme
s půlhodinovým zpožděním. „Dodělávky jsou nejhorší!“ Zprvu se cesta zdály
být klidná. Áda spala, v autě bylo dost místa i pro kamarády, které jsme
cestou nabrali a nic jsme nezapomněli. Poprvé jsme na výpravu vyjížděli bez
kočárku, který mi přišel na hory zcela zbytečným zavazadlem. S sebou jsme
měli tři šátky a nosítko. Ve velkém pytli od Jysku se nosící aparatura jevila, jako největší
zavazadlo z celého kufru auta. (Možná pro příště pořídím vakuové pytle).
Cestou jsme museli dvakrát zastavovat. Nejdříve Áda potřebovala přebalit a
nakojit, později se jí cesta autem zdála už velmi dlouhá a v autosedačce se
jednoduše vztekala. Uspat se mi ji podařilo asi dvě minuty před dojezdem na
cílové místo.
Z auta jsem vylezla zelená jak salát. Horské serpentiny projeté s volantem
v rukou mého muže, byly spíš závodní rally. Ač s naloženým autem.
Navíc byla cesta k pronajaté horské chatě rozkopána a na uprostřed výjezdu
do kopce hrdě trůnil bagřík BobCat. Obsah kufru auta se vynášel do kopce ručně.
Chvilku jsem přemýšlela, zda by nebylo snazší ve čtyřech lidech posunout zakrslé
vozítko. Na opatrný dotaz jsem dostala bryskní odpověď: “Zlato víš kolik tenhle
pičičmunda váží?!“ V tu chvíli jsem tušila, že můj mlékem zamlžený mozek
dostal asi šestku z fyziky.
„Aha. Dobře, byl to jenom nápad.“ Popadla jsem dvě tašky a s dítkem
v nosítku se škrábala do kopce. S donesením posledního kartónu pití z proviantu,
který jsme autem dovezli, manžel a kamarád Karel zajásali, naskočili do auta a
zmizeli.
„Kam jeli?“ Dívala jsem se nechápavě za autem, stojíc po boku
kamarádky, která tak tak stačila prchnout z vozu.
„Pro pivo. Jeli pro pivo.“
Spolu s mým mobilem, doklady,
brýlemi, taškou Ádiných věcí (s plenami) a hlavně SE SEŠITEM S INFORMACEMI
O UBYTOVÁNÍ! Já husa jsem tyto věci nechávala v autě nakonec, aby se v mumraji
neztratily, a teď jsou FUČ!
Než se pánové stačili vítězoslavně
vrátit se sudem piva, sjížděli se k chalupě další a další kamarádi. S dětmi,
bez dětí, s jídlem, bez jídla, s optimismem i vyděšením. Všichni
chtěli ubytovat. Řešení dílčích úkolů bylo
téměř nad moje síly. Vykojený mozek mi zamezil ukládat jména některých lidí,
takže co chvíli mé zaznělo mé zvolání: „ To je on! Tenhle kamarád to potřeboval!“
či „Sem! Je tu!“ Vždycky jsem projevovala
nadšení, jako malá holka. Později měl každý kde hlavu složit, maso bylo nacpáno
do lednice, gril připraven. Náhle málem všichni muži dostali infarkt, kdy
zjistily, že nemají správný narážeč na dovlečený soudek! Naskákali opět do auta
a frrr. Nebyla jsem schopna si do paměti uložit přezdívky kamarádů, kteří mají
ještě přijet, natož se dopočítat, kolik bude třeba zajistit povlečení od paní
správcové. Všechno jsem proto vypustila a šla kojit. Ono to nějak dopadne….
K večeru se zahrál menší Tetris
a auty, které bylo nutné poskládat okolo chalupy. Když pivo teklo proudem,
dostavila se vytoužená pohoda. Můj muž se zhostil role „náčelníka grilování“ a
já vytvořila z našich jogurtů k snídani dip k masu k večeři,
jelikož omáčky nikdo nepřivezl. Hotová idylka. Vím, co jsme zapomněli…jinou
snídani… Spát jsem šla s Ádou, jelikož se mi nepodařilo zprovoznit chůvičku
a manžel byl stále u grilu. Nemožno se ho dovolat.
Sobota uběhla rychle. Dopoledne
jsme vyrazili na desetikilometrový výlet po okolí. Na informacích jsem koupila Ádě
první turistický deníček s vizitkou Strážného. Hurá do lesa! Ani bych
nemusela jít celou trasu. Stačilo mi dojít k druhému rozcestníku zhruba do
půlky trasy. Mít s sebou bandasku, nikdo by mě nedonutil jít dál. Takových
borůvek! A nikdo je nesbíral! Po cestě jsem doslova napchávala sebe a Ádu taky
trochu. Snědla borůvek šest. Pak bylo nutné přestat, jelikož se nezřízeně
sápala po dalších. Protože jsem ji nesla v šátku, byla jsem fialová já,
Áda i Ádino oblečení. Naštěstí šátek se nám podařilo uchránit úhony. Večer by
maminka padla do postele hned, ale prcek ne a ne zaspat. Chůvička sice
fungovala, ale úspěšně byla k ničemu! Naštěstí mě muž na hodinu a půl
vystřídal a tak jsem si šla odpočinout alespoň u večerní společenské hry.
V neděli objížděli kamarádi
velmi brzy. Někteří měli cestu i několik hodin. I my se ráno začali chystat.
Pohoupali jsme se ještě na trampolíně a předali vycíděnou chatu správkyni. V neděli
byla plánována návštěva místního malého pivovaru. Byla objednána na počet lidí
a několik týdnů předem, takže organizátory přirozeně nakrkla náhlá neúčast.
Výmluv měli hoši plné kecky. Nakonec museli zastat dav i matky s prckama. Původně
jsem návštěvu neměla v plánu, ale nelituji, že jsme s Ádou obě šly! Nejen,
že vydržela celou prohlídku a se zájem pozorovala veškeré dění, ale VE SVÝCH
PĚTI MĚSÍCÍCH JE JEDNÍM Z NEJMLADŠÍCH NÁVŠTĚVNÍKŮ PIVOVARU! V naší výpravě
dcerce sekundoval osmiměsíční Jenda. Díky této zkušenosti mohu říci, je už
zvládneme i prohlídku hradu nebo zámku. „Juchuuu!“
P.S.: Ve vší slušnosti pivo ochutnali
pouze tatínek a maminka ;)
Navštivte i vy krásný pivovar
Hendrych! Více informací na: http://www.pivohendrych.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat