Když se...?

Místo oslav Nového roku jsme si vytvořili a vytapetovali ložnici. Bylo to skvělé! Nový rok začínal v novém a spoustu novinek nás tehdy teprve čekalo...nyní se obrňuji trpělivostí, když se Áda snaží tapetu loupat! Krásně se u zdi postaví, usměje a prstíčky zaškrabká na strukturu tapety. Bezva hlína,opravu! 

Když konečně ručičkou uchopí odlepující se hranu tapety, zachechtá se a s tázavým pohledem se otočí na mě. Koukej mámo, co dokážu! Vzápětí se ozve lupnutí namáhaného lepidla. Chichichi! Ještě!

"Ne!Ádo, ne!" snažím se výchovně zapůsobit, i když je mi situace spíše k smíchu. Áda se tváří tááák důležitě! Pokus opakuje, přičemž se hlasitě řehtá. 

"Prosím tě, co vyvádí?" Zaujatě mě žádá o vysvětlení babička na telefonu.

"Prcek loupe tapetu." odpovídám spěšně. "Ádo, NE!" snažím se být důraznější.

"Hááá matko, to ti teď začne." směje se babička. (To zrovna potřebuji slyšet!)

"Říkám to naposledy!" Už se mračím. 

Áda si sedla a u plácání stěny konstatuje: "Pababa!"

"Já tě slyšela!"sekunduje babička. 

"Jo, promiň."

"Ne tebe, Ádu."

"Aha."

"Třeba bude designérka a nelíbí se jí."přidává si babi.

"Třeba se jí líbí jen ten zvuk křupajícího lepidla."

"Tak to nevím čím bude." rezignuje babička a s příslibem brzké návštěvy pokládá telefon.

Jo to já taky nevím.

V kontextu světových událostí mi hlavou víří nejrůznější myšlenky. Přiznám se, že pozitivních je jich opravdu jen zlomek. Hůře se mi spí a vrací se má potíž s jídlem. Z celkem běžných klepnutí do hlavy, či končetiny, které se u dětí, co se pokoušejí postavit, násobky množí, kolikrát chytám hysterické záchvaty. Áda mou nervozitu cítí. Vstřebává veškeré mé obavy a pocity jako houba.  Je jedno jestli zrovna jdeme venku po chodníku, jedeme autem či autobusem, nebo sedíme doma. Vždy se na mě podívá a snaží se vyčíst jaká bude následovat reakce. Dle vyhodnocení začne řev, pláč, vztekání se, či fňukání. 

"Neblázni, vždyť ji bude kolik? Devět měsíců?!" snažila se mě uklidnit jedna ze známých. "To ještě nemůže být cílené. To je blbost! Moc si to bereš, máš strach a blbneš!" Chroupala právě koupené sušenky."Chceš?"

"Jo."

"Jo,co?"

"Ráda bych tu sušenku. A v tom druhém máš asi také pravdu. Moc se bojím. Strach se živý strachem. Nerada bych měla doma malého neurotika."

"No to si musíš pro sebe koupit čoko a malý to tak neukazovat."

Hm. Rada. Jenže čoko nezabírá a Ádě nechci lhát. Raději jsem komentář spolkla. 

Nejhorší je, když mě obavy pohltí na hodině plavání. Jeden ze cviků prakticky učí dětem dát volnost a důvěru. Pouze s nadnášením hlavičky, necháme miminko splývat na hladině a pomaličku jej "vezeme". Jsem paralizována hrůzou! V hlavě mi víří co když a Áda začíná plakat. 

Lektorka mi hned spěchá na pomoc: "Půjčím si plaváčka, ano?" 

Křečovitě svírající prsty kolem prckovi ruky zaručí, že se do požadované polohy na vodě ani nedostane. Snad nebude mít modřinu. Nejsem schopna se hýbat! Lektorka opatrně vezme miminko, položí jej na vodu a"veze". Áda si v klidu ocucává pěnovou hvězdičku a relaxuje, než mě ztratí ze zorného pole. 

"Maminko, pojďte k nám." oslovuje mě instruktorka. 

Poprvé váhám, zda mám do bazénu s malou chodit já. Jestli by nebylo lepší, kdyby s ní chodil tatínek. Bojím se. Zvládnu to? Dokážu ji dát volnost? Vždyť je to mrňavý bazén  a je maličká! Přesto mě už nyní chytá panika...Svět není takový, jaký jsem jej jako dítě znala já. Mám děkovat, nebo připravit své dítě na výcvik přežití??? Aaaa, fuj! Všechny myšlenky se mísí dohromady. 

"Halo, maminko! Vracím plaváčka. Je moc šikovná." Usmívá se lektorka.

"Děkuji."

"Není zač. Budeme na tom pracovat, ano? Nebojte, ona Vám pomůže to překonat. Jen jí věřte. Hm?" pokývá hlavou a mě je do breku. 

Nad odpovědí na otázku manžela - Jak jsme si tentoktát zaplavaly?- jsem dumala ještě pozdě v noci.
"Né, Ádo! Nechtu tapetu...ať nebudíme tatínka..."

Nejhorší pro dítko je, když se máma bojí. Nejsem si jistá, zda je nejtěžší pro mámu přiznat si, čeho se bojí, nebo dovolit si strach. Zatím s řešením začínám. Otevřela jsem knihu od Laury Gutmanové: Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem.  Uvidím, jak vše půjde dál...