Hubená cukrátka

První Ádino pečení! Hurá! Vytahuji vykrajovátka, formičky, váleček. "Co bude říkat? Bude jí pečení bavit?" běží mi hlavou nekonečné množství otázek.

Posadím prcka do židličky ke stolu, z plínky umotám zástěrku. "Víš co budeme dělat?"

"Blááá. Máma!" nadšeně plácá do pultíku židličky.

"Vykrajovat perníčky. Uhodla jsi." Áda nadšeně mává ručičkami a směje se.

Vyválím těsto do veliké placky (na lakované desce kuchyňského stolu, za což na sebe nejsem pyšná, vál nemáme). "Teď potřebujeme vykrajovátko." Nabízím dcerce plastové prasátko, stromek, sněhuláka a hvězdičku. Vítězí prasátko. "Vida, tak ho budeme takhle vykrajovat."

"Wuáááá! Bababa!" Mlátí Áda prasátkem do těsta a hrne si k sobě zásobu hladké mouky. Kýchne. Mouka je všude. "Pááápa." chechtá se prcek.

"No mouka udělala pááá" pokrčím rameny a říkám si, jak bude muž potěšen, když včera vysával.

"Mňam?" dívá se Áda tázavě na těsto.

"To teprve mňam bude, až těsto upečeme." Snažím se poštelovat prasátko na těstě.Vykrojím tři prasátka, než se dcerka rozhodne, že chce přece jen ochutnat těsto za syrova. Ručička se blíží k pusince. Néééé! Hned to pusť! Zděsím se. Tohle prckové jíst nesmí! Co když to sní? Bude jí zle? Je v tom jedlá soda! Což bude nejspíš nejmenší problém. "Ádo, syrové těsto se nejí. Spíš jíst by se nemělo, bolí z něho bříško." Snažím se zachovat klid. Jak mohu Ádě tvrdit, že se něco nedělá, když viděla, jak ochutnávám těsto na rohlíčky? Zapeklitá situace.

Pamatuji si, jak jsem jednou vyráběla na odpolední sváteční dílně s dětmi. Zrovna jsem vysvětlovala postup a pronesla větu: "Je potřeba udělat čáru, ale vy jsi na to vezmete pravítko." Jedna z maminek mě upozornila, že pravítko nemám. Tehdy, jsem se cítila velice dotčeně, až později jsem pochopila, že to byl okamžik, kdy se zrodila chyba. Dítě, na které se pravítka nedostalo, si také řeklo, že to zvládne bez něho a pak bylo moc smutné, když mu dílky výrobku nepasovaly k sobě. 

Dcerka se stále natahovala pro těsto. Protože jsem mezi tím naplnila silikonovou formu na oříšky, měli jsme obsazené už všechny plechy. Dali jsme si pauzu a chvilku si hrály. Jak jinak odvést pozornost od pomoučené placky? Později Áda usnula a mimo jednoho plechu připečených ořechů (ANO! I v silikonové formě se dá cukroví spálit.), jsem zbytek dokončila, zatím, co spala. Zbývalo zdobení. 

Po svačině a nezbytném úklidu kuchyně, jsem dumala, jak malou pomocnici do procesu zdobení perníčků zapojit. Z jednoho pečení dortu mi zbylo barevné sypké zdobení, neboli cukrářská rýže. Na hluboký talíř jsem nasypala více jak polovinu obsahu krabičky. Ve sklenění misce rozehřála čokoládu. Posadila mimčo do stoličky plna očekávání.

Namočila jsem perníček v čokoládě a plácla jej do talíře. Poplácala. Oklepala z přebytku barevných kousků. A "voilà" perníček byl hotov. 

"Mamama" tleskala Áda. "Plác!" Barevná rýže byla všude!

Strnule jsem koukala a váhala, jestli se zamračit, nebo si s malou tento moment užívat. Ostatně mohlo mě napadnout, že budeme zdobit všechno, včetně podlahy, židličky, na které dcerka sedí a psa, který čeká, co dopadne pod stůj. Začala jsem se smát! Při troše fantazie vypadal Boro jako ozdobený nedopečený perníček. 

Pečení cukrátek jsme si celkově moc užili. Vzhledem k časové náročnosti, mám zatím jenom pět druhů. I tak už slyším, že nemám nic péci, protože návštěvy přiberou kila navíc. Do příštího roku zkusím zapracovat a napeču krásně a dietně, jako paní Hana Vávrová.