Ádin Plýša

Ačkoliv teprve dvouletá (nebo vlastně už?!), je členkou několika věrnostních klubů. Zasloužilou příslušnicí je například dětského klubu Bambule, kde k narozeninám obdržela "Zlatý dukát". Přišla mi škoda, dárek neuplatnit a tak se k arzenálů domácích plyšových mazlíků přidal Plýša. 

Dlouho jsme a Ádou mluvili o tom, na co chce dukát využít. I když já jsem měla jiné návrhy, dcerka nutně potřebovala zkompletovat svůj lékařský tým, podobně jako má Doktorka Plyšáková (ano, podle stejnojmenného dětského seriálu). Díky příchodu draka, už schází jen hrošice...

Radost byla obrovská. Plýša je určitě taky nadšený, jelikož nyní s námi jezdí prakticky všude. Buď se dívá do okolí z rukou majitelky, nebo je narván v pidibatůžku, kam se prakticky vejde jen on.

Jednoho rána jsem Ádě líčila, jaký máme program, načež pokrčila rameny, vzala si dětskou stoličku, vylezla kamsi v obýváku a donesla mi lihový fix. Přísahala bych, že jsou tyto popisovače v nedostupné zóně! 

"Ádo, prosím, dej mi tu fixu. Ta nejde umýt...a" suše jsem polkla při představě, kde všude se s ní dá malovat.

Dcerka se jen usmála, v klidu mi ji podala a vzápětí nastrčila Plýšu ke mě zadkem, kde má vínovou tkanou ceduli. "Pís, pís." pokývala hlavou. 

"Aha, ty ho chceš podepsat?" Ano, starostlivě se snažím každou hračku, která vyráží mimo bezpečnou zónu bytu podepsat. Vím, že je to možná trochu naivní, ale věřím, že existují i dobří lidé, kteří by usilovali o vrácení zaběhnuté hračky majitelce/majiteli, když by ji někde objevili. 

Jenže zmíněná cedule se nechtěla nechat přesvědčit k něčemu čitelnému, natož, aby se z písmenek nestalo zrní vlivem savých vláken štítku. 

"He!"chytala se Áda za pusu. Vzala mi draka a společně nešťastně seděli na zemi a cosi si vykládali. 

Dumala jsem, co udělat, aby malá doktorka byla spokojena. Bylo mi jasné, že nový kamarád nemůže jen tak zůstat doma, protože bych buď nedostala Ádu ani na vycházku, nebo bychom došli před vchod a museli se hned vracet, podobně, jako když zapomeneme doma "Mimi". 

Stůj, co stůj musíme takovou patálii vyřešit. 

Během následujícího dne bydlel Plýša na cestách jen v batohu. Asi se trochu otrkal a začal být divoký, protože ho majitelka z batůžku vůbec nechtěla pustit.

Napadlo mě něco naprosto praštěného, ale třeba to bude řešení. Když jsem vybírala schránku s poštou, zadívala jsem se na své klíče, kde nosím starý štítek z veteriny o potvrzení očkování vzteklinou. Srdíčko, jež běžně nosí psi na obojku, mě přivedlo na nápad, který se okamžitě Ádě zalíbil. PLÝŠA DOSTANE VLASTNÍ ZNÁMKU!

"A jak starého máte pejska?"

Obvolala jsem tři opravny obuvi a výroby klíčů, než jsem našla tu, kde gravírují i štítky. Vítězoslavně jsme nakráčeli dovnitř.

"Ahooj," zamávala Áda obsluze. "Ciii, e-e-e, tadý." ukazovala na krk. Pán ji ale neslyšel, jelikož zrovna frézoval podpatky opravovaných bot.

O několik minut nás prodavač oslovil: "Ták, co to bude?"

"Dobrý den, my bychom potřebovali vygravírovat štítek, psí známku."

"Jistě. Tady si vyberte, jaká to bude. Tadyhle mám ještě v pultu různé další tvary." ukazoval pán pa desku proskleného stolu.

"Ádo skvělé!" zajásala jsem. "Mají štítek barvy Plýšovi srsti!"

"Jooo." tleskala Áda.

"Ten fialový kruh bych prosila."

Pán se zatvářil poněkud zmateně. Odkašlal si: "A jak starého máte pejska?"

"Daka." odvětila Áda s přísným výrazem ve tváři.

Pán nechápal.

"Draka. Ten štítek je pro draka."

Výraz prodavače byl k nezaplacení. V obličeji měl napsáno: paní se zbláznila.

"Prosila bych na jedné straně jméno a na druhé moje telefonní číslo."

Těkavým pohledem ze mě na dceru a zpátky, pán začal vyplňovat objednávku. "Jaké jméno?"

"Pšáá, Pšáá." prohlásila z kočáru pevným hlasem Áda.

"Napiště tam - Ádin Plýša."

"Tak!" zaječela Áda.

"Ano tak." kývla jsem.

"Dobře." pánovi se nějak třásla ruka. "Radši mi to sem napište." otočil papír a dal mi propisku.

Za prosklenými dveřmi se začali smát tři čekající zákazníci. 

Pána polil pot. 

Zaplatila jsem objednávku. "Za jak dlouho to bude hotové?"

"Asi za hodinu. No -" podíval se na usmívající se malou zákaznici. "Možná přijďte dřív."

"Dík, pa." zamávala majitelka draka překvapenému prodavači.

Vůbec mi nepřišlo divné, že nechávám gravírovat známku pro draka. S naprosto samozřejmým výrazem ve tváři typu: tohle dělám každý den. Jsme se rozloučili a na nějakou dobu obsadili pohyblivou mašinku v nedalekém obchodu.

Byla to asi nezvyklá objednávka, protože nám chybí na cedulce jedna čárka, ale to vlastně vůbec nevadí. Důležité je, že číslo je správně a Plýša má naději, že se neobjeví ve večerních zprávách v případě, že by se nám například zaběhl v autobusu.