Kdybych byla vědcem, založím svou odbornou na snaze prokázat, že někteří lidé žijí ve vlastní časové dimenzi a v osobní bublině, kdy si nevšímají okolí. Kdo čtete blog pravidelněji, jistě si vybavíte naši zázračnou sousedku, která dokáže překvapit denně něčím novým. Tentokráte jsme tuto ženštinu potkali při návratu z nemocnice, po sádrování. Byla jsem unavená, a upřímně, naprosto bez nálady na vtipy. Jakmile jsem kolem postřehla proběhnout jejího psa, zbystřila jsem. Nezklamala. Ani tentokrát.
"Ježiš! Další dítě!?"
"Dobrý den." zaburácel manžel hlubokým hlasem. "Druhorozené dítě."kývl.
"A měli chlapečka, jo? Nesete si ho domu."
Kdo "měl chlapečka"? Málem jsme šokem zamrzli oba. Asi pořád ta ženská žije v představě, že se děti kupují v Tescu...
"Mimííí, mojee! Ty-ty-tý!" vložila se hbitě do hovoru Áda a šla zavolat výtah.
"Dobrý den, máme holčičku." pozdravila jsem i já a snažila se nepokládat zvídavé dotazy.
"Dvě holky, jo?" nahlédla do autosedačky. "A není nějaká..."
Cinkl výtah.
"...porouchaná? Byla ve slevě." Zareagoval muž a nacpal nás výtahu. "Na shledanou."
"Ahoooj!" mávala s úsměvem Áda, když se dveře přivíraly.
Sousedka stála se zadumaným výrazem a sledovala zavírající se automatické dveře.
Jsem napnuta, s čím dojde příště.
Nicméně, den ještě neskončil. Často, velmi často, opakuji přátelům a známým, že večer kolem deváté, už opravdu příchozí hovory nezvedám, jelikož jsem v procesu uspávání dětí. Dobré je, poslat mi SMS, nebo prostě zavolat další den. Většina těch, kdo tuto informaci obdrželi, ji plně respektují, ale najdou se i výjimky, které volají klidně osmkrát v půl desáté večerní. Manžel bývá v takové situaci podrážděný a já plna obav, zda se neděje něco vážného, že se ona osoba snaží tak horlivě dovolat. O to víc jsem vzteklá i já, když je mi voláno jen proto, že ten či onen potřebuje uzavřít svou objednávku nějakého zboží a tak neodbytně volá, jakože: "Jestli něco taky nechci, když to bude posílat."
Jeden obdobný hovor jsem absolvovala.
Zvedla jsem neúnavně vibrující telefon.
"Jééé, ahóooj, jak se máš?"
Jak se asi můžu mít v deset večer? "Jo, dobře, co potřebuješ, je docela pozdě."
"Budu posílat svoji objednávku na prací prášky, chceš nějaké objednat? Máme nový dětský."
"Díky nechci, mám svou oblíbenou značku pracího prášku. Vypere všechno, od zmrzliny po sádru."
"Sádru? Cha-cha. Kde by malé dítě přišlo k sádře?! To mu lámete hnáty? Cha-cha."
Suše jsem polkla. Tento známý si můj blog zřejmě dlouhou dobu neotevřel a nečte ani zprávy v emailu."Ehm, no. Naše mladší dcera se narodila s vývojovou anomálií nohou. Lečí se a má sádry."
Ticho na druhé straně.
Dvě minuty. Pořád ticho.
"Jsi tam ještě?"
"Jo. Promiň, to jsem nevěděl. No objednáš si něco?"
"Ne, díky. Tak se měj." zavěsila jsem s pocitem, že jsem zvládla první výsměšný telefon.
No, ještě tentýž večer volal ještě jiný známý. Hovor probíhal dost podobně, jen s rozdílem, že ten zprávu o sádrách a léčení opravdu nedostal.
Stejně se ale budu muset připravit na přijímání podobných reakcí okolí, i když se o nich mezi rodiči ve spolku moc nemluví, existují. Ale, dají se vůbec přijmout?
Jsem napnuta, s čím dojde příště.
Nicméně, den ještě neskončil. Často, velmi často, opakuji přátelům a známým, že večer kolem deváté, už opravdu příchozí hovory nezvedám, jelikož jsem v procesu uspávání dětí. Dobré je, poslat mi SMS, nebo prostě zavolat další den. Většina těch, kdo tuto informaci obdrželi, ji plně respektují, ale najdou se i výjimky, které volají klidně osmkrát v půl desáté večerní. Manžel bývá v takové situaci podrážděný a já plna obav, zda se neděje něco vážného, že se ona osoba snaží tak horlivě dovolat. O to víc jsem vzteklá i já, když je mi voláno jen proto, že ten či onen potřebuje uzavřít svou objednávku nějakého zboží a tak neodbytně volá, jakože: "Jestli něco taky nechci, když to bude posílat."
Jeden obdobný hovor jsem absolvovala.
Zvedla jsem neúnavně vibrující telefon.
"Jééé, ahóooj, jak se máš?"
Jak se asi můžu mít v deset večer? "Jo, dobře, co potřebuješ, je docela pozdě."
"Budu posílat svoji objednávku na prací prášky, chceš nějaké objednat? Máme nový dětský."
"Díky nechci, mám svou oblíbenou značku pracího prášku. Vypere všechno, od zmrzliny po sádru."
"Sádru? Cha-cha. Kde by malé dítě přišlo k sádře?! To mu lámete hnáty? Cha-cha."
Suše jsem polkla. Tento známý si můj blog zřejmě dlouhou dobu neotevřel a nečte ani zprávy v emailu."Ehm, no. Naše mladší dcera se narodila s vývojovou anomálií nohou. Lečí se a má sádry."
Ticho na druhé straně.
Dvě minuty. Pořád ticho.
"Jsi tam ještě?"
"Jo. Promiň, to jsem nevěděl. No objednáš si něco?"
"Ne, díky. Tak se měj." zavěsila jsem s pocitem, že jsem zvládla první výsměšný telefon.
No, ještě tentýž večer volal ještě jiný známý. Hovor probíhal dost podobně, jen s rozdílem, že ten zprávu o sádrách a léčení opravdu nedostal.
Stejně se ale budu muset připravit na přijímání podobných reakcí okolí, i když se o nich mezi rodiči ve spolku moc nemluví, existují. Ale, dají se vůbec přijmout?
Žádné komentáře:
Okomentovat