Od tří k šesti a - už se blíží dlahy!

Další přesádrovávání probíhají podobně, jako první. Vždy jedna ze sester roztočí kotoučovou pilku, rozbrousí a sundá sádry. Po zastudění nůžkami při stříhání obvaziva Ciri nasadí řev a není k utišení, přes vyšetření, až do konce dalšího sádrování. Nezabírá nic. Chování, houpání, snaha o kojení, jsou zbytečné. Uklidní ji až monotónní zvuk fénu, při sušení sáder. (Možná i proto čekáme v jídelně na veškeré procedury kratší a kratší dobu, protože hlasivky má prcek neuvěřitelně silné).
Pak několik hodin prospí, maximálně se v polospánku nakojí. Při znatelném vyčerpání ji hlídám jako ostříž. Nejsem zastánce přístupu, kdy se nechává dítě z jakéhokoliv důvodu "vyplakat". Ádu jsem hodně nosila v šátku, takže často neměla ani důvod k pláči, protože neustále byla u mě. Nošení se sádrami není vhodné. S Ciri tedy není situace stejná jako s Ádou. Respektive, mám za to, že dostanu ocenění ve vzpírání, jelikož ji neustále chovám a nosím na rukou. Fakt je, že tak rodič velice rychle získá dovednosti, které by jinak musel tvrdě trénovat. Například dokážu namazat chleba či rohlík, připravit pití a nalít do kafe mléko, aniž bych musela přestat houpat. Zatím má necelých pět kilo, ale jelikož je pěkná "baštilka", tak zanedlouho mě čeká mnohem vyšší úroveň posilování. Babička vtipkuje, že ze mě bude slavný Rambo.

Nicméně, Ciri dělá velké pokroky. Nožky se pěkně uvolňují do stran a chodidla se nestáčí, když se sádry sundají. Nárt a prstíky sice nabíhají do vzhledu bambulek pořád, ale splaskávají mnohem rychleji než ze začátku. I kůže už není tak červená, neloupe se a prostory mezi prstíky se nezapařují, díky prosušování a pravidelnému potírání dětským olejíčkem.
U dvou výměn sáder jsem si pokládala otázku na kvalitu materiálu, se kterým bylo pracováno. Čtvrté naložení se neuvěřitelně drolilo a vylézali z něj nitky. Páté si zachovalo nádech brčálově zelené barvy (na fotce to není zas až tak viditelné), která později trochu zesvětlila a schlo bezmála dva dny. Ale, protože v obou případech nožky držely tvar daný paní doktorkou při sádrování a prstíky nijak neotékaly, případnou reklamaci tovaru jsem neřešila. Však, co by asi tak udělali? Nejspíše nic. Rozdělávat takovou sádru jen kvůli barvě by bylo zbytečné...a tak Ciriiny nohy vypadaly, jako kdyby si dávaly lázeňský zábal v sýru se zrající plísní značky Niva, po celý týden.

Předposlední koupání pro nás bylo výjimečné. Bylo výrazně rychlejší a kratší. Před samotným sádrováním nás totiž čekala návštěva oddělení protetiky. Zde Ciri nabrala paní protetička míry na dlahy, které připravuje týden předem. Měří se zde velikost chodidel a šíře ramínek miminka. Zejména druhý číselná údaj je velmi důležitý, jelikož se podle něj připraví rozchod dlahové tyče mezi botkami. Pomyslně spojené body ramen a obou patiček na tyči by u Ponsetiho dlah měly tvořit pomyslný obdélník. Více si o dlahách můžete přečíst zde. Ciri bude mít ty od Johna Mitchela.
Měla jsem opravdu velký strach z toho, kolik dlahy budou stát. Nikde jsem se nedočetla, jak fasování ortopedické pomůcky probíhá a od rodičů ve skupině byly informace také velmi kusé. Od pracovnice protetiky jsem vyslechla, že jen podepíši žádanku a:
"Hlavně mi přivezte miminko! Když nemám miminko, nemůžu ověřit velikost botiček. Budete mít asi ty klasické botičky, že?"
Které jsou klasické? problesklo mi hlavou. Sestra na odpověď nečekala.
"Takže prosím, hlavně vezměte s sebou tohle vaše miminko, ať víme." propustila mě ženština s úsměvem nazpátek, na dětské oddělení ortopedie.
Jaké jiné miminko bych měla přivést? Ověřující dotaz jsem vynechala.
Další týden už sádry nedostaneme. DLAHY SE BLÍŽÍ!!!