Počítám TI, maminko

Dívám se, jak holky spí. Spokojeně oddechují. Občas se ze spánku usmějí. 

Najednou sebou Áda začne škubat a volá:"Tšííí, tšííí, tšííí! Hafůůů!"

a já si uvědomuji, jaké bezprostřední zrcadlo nám děti nastavují. Zvláště ty vlastní. Pokusím se vám trochu popsat své chaotické myšlenky.

Že nějaká míra žárlivosti na narozeného sourozence přijde, jsem čekala. Od sebe jsem očekávala, že ji budu schopna rozeznat a pojmenovat. Ale jak sakra? Když jsem se s tím doposud, jako matka, nesetkala? Vždyť Áda ségru pusinkuje, hladí, houpe v postýlce a povídá si s ní. Občas jí láká ke společné hře u kredenečku a je pro ni těžké přijmout, že si s ní Ciri ještě hrát nebude. Respektive ne tak, jak by chtěla ona. A dostáváme se k onu ožehavému tématu.

Poslední dobou se z Ády stala ředitelka zeměkoule. Začala dirigovat všechno a všechny kolem sebe. Nejprve to začalo celkem nevinně, kdy si usměrňovala chlupaté členy rodiny, aby jí nezasahovali do hry, nebo nelezli do rozestavěných kostiček. 

Ze začátku k nim klidně přišla a blízko ouška vysvětlovala, co chce.

Zamyslela se, když instrukce nezabrala.
Vysvětlovala.
Čekala odpověď. 

Pak začala počítat. "Ena, taja, tšííí! Tšííí! Tšííí! Tšííí! Víš!? Hm!" vzala psa za vousy, hluboce se mu podívala do očí, jako zkušená krotitelka šelem a pak ho za ty vousiska odtáhla do pelíšku, kde mu gestem dala povel "lehni".
Pes lehl.
Dělám opravdu to samé? Vynucuji si co chci? Prostě to tak bude a hotovo?!
Naprosto krásně to vystihla blogerka Zdeňka Staňková na příkladu ve svém článku: "Mám doma vzteklého vzpurného fracka. A není to moje dítě."
Asi je to tak. Snažím se dostat to, co právě chci, ve formě jaké požaduji a jak zaznělo ve filmu Stopařův průvodce po Galaxii: "Odpor je zbytečnýýý!"
K naší radosti je náš pes milující mazlíček a od Ády si nechá líbit skoro všechno. Pouze při nadměrném ošetřování odchází z jejího dosahu, protože lepení náplastí a obvazování vážně nedává. Nedivím se.

Ovšem pokládám si otázku, zda je chování mé dcerky obrazem mým, či signálem, že třeba ještě úplně nezpracovala fakt, že se nám rodina rozrostla a potřebuje pocit kontroly v aktuálním dění? Kolikrát se strašně moc snaží. Například před spaním, když uklízíme hračky, kdy dle mého úsudku, má každá z hraček své místo, ale Áda vše vnímá poněkud jinak, po svém a uklízí je jinam. To neznamená, že je to špatně, jen se nenaplnila má představa. K tomu krásně mluví pan Jaroslav Dušek v rozhovoru: Jak komunikovat s dětmi. Vlastně dělá to, o co jsem žádala, ale svým způsobem.

Nejprve jsme s manželem užívali "počítací metodu". Setkala jsem se s ní při práci ve školce. Aplikovalo ji mnoho rodičů a proto mi na takovém postupu/výchově/chování - říkejte tomu jak chcete, nepřišlo nic divného. Říkala jsem si v duchu, že je to v pořádku, že se "TO" přece tak dělá, ne? V zásadě jde o to, že dítěti sdělíte, co požadujete, vysvětlíte proč, ověříte zda rozumí tomu, co říkáte a čekáte. Pokud se dostaví vzdor, vysvětlíte znova proč to potřebujete a pokud není účinku, oznámíte, co bude následovat, až napočítáte do tří. Pokud se pořád nic neděje TAK JAK CHCETE (slyšíte, to už značí přesilu) realizujete úkon, který jste avizovali dopředu.

Příklad:
Tady jsou tři trička, potřebuji, aby sis jedno vybrala a oblékla. Budeme odcházet k paní doktorce. Dobře?
Dítě přikývne, ale jinak se nic neděje.
Prosím, vyber si a jdeme, přijdeme jinak pozdě, musíme k paní doktorce. (OK, to už je trochu naléhání)
Nechci!
(A situace se stupňuje) Obleč se, odcházíme! Buď si vybereš, jinak až napočítám do tří, vyberu sama a obleču ti ho!
Neee!
Jedna
Nééé!
Dva
(V tom lepším případě se už obléká, dá-li se to jako lepší případ nazvat).
Nechci! Ne, nééé, ne!
Tři
Popadnete triko a cpete do něj dítě. Které vztekající a uřvané, doslova vystrčíte ze dveří bytu, abyste se teda vypravili včas.

A? Kdo z vás si položil otázku, jestli jste vybraly vhodná trička k výběru? Co když se ani jedno v tu danou chvíli prckovi nelíbí a favorit leží ve skříni? HA!
Přešla jsem nyní k systému, kdy vezmu židličku, postavím ji ke skřínce, kde má Áda oblečení a požádám pouze o to, aby se oblékla, popřípadě doplním, jaké je venku počasí. Zatím jsem ve fázi zkušební, kdy testuju sama sebe, jestli vydržím a nevybuchnu vzteky,když, než se dcera došoupe ke skříni, třikrát pohoupe panenku Mimi, rozloží lego a asi dvěstěkrát přenese svůj kufřík s doktorským vybavením. Většinou konáme výpravy na hřiště nebo do krámu. Stále se učím odhadovat časovou rezervu.
Řekla bych, že už nyní snaha nese ovoce. Potěšilo mě, když i Áda začala míň počítat.
Byla jsem v koupelně, když začala Ciri plakat a Áda si užívala dívání na díl Doktorky Plyšákové a fačovala zrovna svého dinosaura. Místo jekotu a počítání, najednou ticho. Když jsem ve spěchu vyběhla z koupelny, našla jsem Ádu sedět v křesle s dinosaurem vedle sebe a intenzivně houpala postýlku s Ciri.
"Mamíí, Cimi.. Ehhh Ehhh!" naznačovala pěstičku u oka slzičky. "Já houpu." kývla, usmála se a houpala dál.

Měla jsem v tu chvíli pocit, jako kdybych narušila vzácný moment.