Než se změní vítr...

V krásné pohádce pro děti chůva Mary Poppins praví: "Zůstanu jen do chvíle, než se změní vítr..."

Jak dlouho to ale může být nikdo neodhadne.

Tak je to i s časem, který máme.

Kolikrát se na někoho zlobíme. Obhajujeme si svá rozhodnutí svými představami, jak by se dotyčný k nám měl chovat. Všechny bolístky, bebíčka, křivdy si lepíme náplastmi domněnek a tváříme se ublíženě. Ale známe všechny okolnosti? Pohled z druhé strany? Všechny možnosti?

Vlastně vůbec nevím. 

Když se nám narodilo první miminko, počty přátel, domnělých přátel a známých, rapidně klesly. Nebo spíše se přefiltrovaly. Byly tu ale stálice, o kterých víte, že žijí, mají se dobře, buď bydlí daleko nebo nemají čas. Zkrátka mají své životy, svoje činnosti a nepotkáváte se tak často. Když je však nějaká akce, vezmete telefon a víte, že na druhé straně ho někdo zvedne. Víte, že na druhém konci někdo je. 

Manžel, sem tam, jezdil sám. Občas jsem akce sledovala a několikrát jsme přátele vyrazili pozdravit všichni, i když jsme pak čekali druhou princeznu a výpravy pro mě byly mnohem náročnější. 

Někteří přátelé podnikli velké životní kroky, vyměnili partnery,přestěhovali se, založili rodiny. Nebyla jsem u toho a bylo mi to svým způsobem líto. Měla jsem své "bebí". Utěšoval jsem se tím, že až budeme mít děti větší, budeme se scházet na grilování, sjíždění řek a kempování, návštěvy akcí pro drobotinu a při jiných výpravách za dobrodružstvím. 

V září k nám přišla nečekaná zpráva. Stále ji nemůžu uvěřit. Svíčku jsem nedopálila. Bojím se vytočit telefonní číslo. 

Až totiž telefon vyšle hluchý zvuk. Svíčka dohoří. Mé volání zůstane bez odezvy. Budu muset přijmout fakt, že pro kamarádku, stálici, dobré srdce a neuvěřitelně upřímného člověka a cenného rádce se změnil vítr. Odešla. Je pryč.

Volejte svým přátelům častěji. Vždyť od toho ty mobily jsou. Abychom mohli volat, kdykoliv si vzpomeneme. Vytáčejte, dokud zvoní.

Míša otevřela svůj deštník a nechala se unášet k nebi, tak náhle.