29.1.18

Instinkt matky

Je to podivný pocit. Nutkání. Pochybování. Něco, co vám neustále vrtá hlavou. Nedá spát. Přijde mi to jako předvídání. Něco, co neuděláte, i když okolí reaguje jinak, třeba i opačně, protože cítíte, že váš pocit je ten správný. Když třeba dítko vypadá po ránu jinak a vy už vycítíte, že něco "visí ve vzduchu" a běžíte například k lékaři, který vám potvrdí, že potomek nejspíše bude nemocný, ale vše je teprve na začátku.
Vnitřní neklid, který vám bezdětné kamarádky nevěří. A vlastně ani věřit nemohou.



Dlouho. Šíleně dlouho mi vrtalo hlavou proč nám nikdo nenapsal žádné rehabilitace pro Ciri. Rodiče ze skupinky začínali měsíc, či dokonce týden po narození, nebo ještě se sádrami a my pořád nic. Někteří jezdili, z různých důvodů, až do Vídně na konzultace. Paní ortopedka říkala, že nejsou třeba, že ne. Pediatrička čekala na zprávu od odborného lékaře přes nožky. Z čekání začal být začarovaný kruh. V hlavě mi vrtal červík, že něco není jak má být, ale kde jsem se zeptala jinde, tam jsem dostala buď skoro vynadáno, nebo chlácholení s kritikou, že je vše určitě v pořádku. Že se nemám stresovat. Všechno moc řeším. Pořád Ciri zkoumám. A nejvíce mě asi dorazila věta: "Na rehabilitace se vyprdni a uklidni se!"
Snažila jsem se alespoň masírovat nožky ježatým a molitanovým míčkem, lechtat malíkovou hranu a protahovat, dle materiálů, které jsou na internetu dostupné. Čas ubíhal.  Pomalu mě začalo trápit, že Ciri se sice přetočí na bříško a začala se přitahovat rukama tak, že nožky tahá za sebou, ale na lezení po čtyřech si zatím netroufá. Náznaky snahy tu však byly. V momentu, kdy si hrála v poloze na bříšku a dlahami zacouvala k opěrce sedačky, pevná opora podpořila snahu dostat se na kolena. Jenže nohy byly v naprosto úděsné poloze. Což mě děsilo ještě víc. Už jsem se bála zeptat ve skupině, na fóru, kdekoliv, kde už jsem v minulosti získala výše zmíněné reakce. 
Co teď? Začala jsem mít strach, aby našla cestu k chůzi. Moc jsem toho nenaspala. Jedna ochotná maminka mi napsala, že se nemám bát, že děti s PEC začnou chodit později, okolo osmnáctého měsíce. To mi ale nestačilo...

Díky iniciativě manžela jsme získali kontakt na výbornou fyzioterapeutku. Nyní jsme měli první schůzku, jelikož její diář je velmi plný. Mou obavu potvrdila. Sama se podivila, že přicházíme až nyní, že sama má v péči miminka, která přišla už se sádrami po tenotomii, jelikož i tak už se dá cvičit.
A závěr?
Ciri se velmi prohýbá v zádech, má ztuhlejší bederní páteř, nedokáže delší dobu samostatně ležet ani na jednom boku, přetáčí se "švihnutím", nožky neumí správně skládat pod sebe (protože jí kolínka vytáčí dlahy jinak, než je pro klek žádoucí) a co se týče levé nožky - je zde menší množství lýtkového svalstva (neumím to popsat tak odborně). Ale paní fyzioterapeutka je optimistka! Pokud budu důsledně dodržovat, co říká, je reálná šance, že se kotníček vlivem posilování srovná sám do správné podoby. A vše ostatní se také srovná.
Mohla bych být ještě detailnější. Stačí ale když řeknu, že mám vnitřní pocit naprostého mateřského selhání. Nu, instinkt matky neklame, ať si říká kdo chce, co chce. Nebudu ho podceňovat!
Odnesli jsme si domů několik cviků, které máme opakovat každý den, do další návštěvy.
Vzpomínám si, jak na nás křičela tělocvikářka ze střední: "Když nemůžeš, přidej!" Zatím, co jsme drtili podrážkami běžecký okruh s vyplazenými jazyky a trpěli dojmem, že do cíle dolezeme po čtyřech až někdy zítra. Teď si připadám přesně tak.
V únoru nám též startují kurzy plavání, do kterých jsme se s Ciri vešli na poslední chvíli.

Říkáte si, co dělá Áda?
No, zatím, co já cvičím s Ciri, ona stejné cviky dělá s nohatým králíkem, kterého dostala ségra pod stromeček. To proto, aby vše uměl taky.
Od zítra prý cvičí s plyšovou opicí.