Moderní přístup k životu říká, že "mít se rád/a" je něco, co bychom neměli opomíjet. Všechny life stylové blogy a časopisy se zabývají tím, že vrací člověka k sobě samému z víru práce, technologie a rychlého života. A tak, co bylo samozřejmostí, musíme se teď učit. Znovu Za drahé peníze. A ti, co to umí, na tom logicky trhnout nejvíc. Cvičte. Choďte na jógu, papejte vytříbenou stravu bio/eko/cool a zaručeně vám pomůže koupit si právě tyhle produkty, co vás hodí do klidu. Abyste tomu rozuměli, neodsuzuji volbu. Každý máme (zatím ještě) možnost žít jak chceme, kupovat co chceme a vyznávat co se nám líbí.
Jedna z chytrých knih, co máme doma praví, že nemůžete předávat lidem štěstí, pokud sami nejste šťastní. Vzápětí na tuto velkou myšlenku se dozvíte, že byste měli mít doma utříděno a uklizeno. Protože máte-li doma pořádek, máte pořádek v hlavě a ve svých myšlenkách. Všechno negativní jste si odžili a vzpomínky máte pouze ty krásné a utříděné. Krátce řečeno, žádný kostlivec ve skříni na vás nečíhá. Smířili jste se se vším, jací jste, co vás dělá tím, kým jste a veškerými životními událostmi a zkušenostmi, které formují to, jak působíte na lidi kolem sebe. Když se hrabete ve všech nasyslených věcech, třídíte co ponechat - vyhodit - darovat, učíte se rozhodovat o tom, co si necháte doma, co si necháte v hlavě, na co budete mít vzpomínky. Trochu mi to připomíná scénu z filmu "V hlavě", kde třídí staré šedé koule a pak je hází do jámy zapomnění. "Hele, žvýkačková píseň! Tu necháme. Čas od času jí pošlem do velína. Je to děsná bžunda!"
Na začátku konce jsem měla podobné pocity viny, jako když jsem si myslela, že za onemocnění Ciri můžu já. I když jsem se snažila být statečná, došlo mi, že bych měla být sama k sobě upřímná a odžít si rozčilení a vztek, který na sebe mám, když nejde cvičení jak bych chtěla, když se mi nedaří, když čas není nafukovací, nebo když se prostě, jak se řekne bez okolků, "něco posere" a musím se zakousnout a pokusit se přeskočit vlastní stín pro zvládnutí náročných situací. V bublině řešení okolo dětí a dětských nožiček, jsem zapomněla na sebe. "A že byl tenhle leden čormoro..."
I hodně matek okolo mě se shoduje na tom, že den je příšerně rychlý. Ráno odvedete děti do školky, případně školy, běžíte do práce, kde už myslíte na to, co všechno budete dělat, až zase děti posbíráte, absolvujete kroužky a dorazíte domů, kde už byste potřebovala domácího kuchaře s večeří. Po kolotoči, kdy konečně dostanete děti do postelí a uklidíte byt, začne všechno znovu, s novým dnem. A i když jste spala jen tři nebo čtyři hodiny, jste unavená, že nezabere ani kafe, neměnila byste. Je tu nový den a s ním nové úkoly. LEVEL UP.
Dostáváme se k samotnému jádru. KOLIK ČASU MÁTE NA SEBE? Jako rodič. A tím myslím opravdu na seberealizaci, kde se nepočítá, že jdete ke kadeřníkovi, nebo na manikúru, či kosmetiku, chorobně nakupovat, nebo jste pojali za svůj spininng do padnutí, protože to opět řešíte, jak vypadáte navenek. Řešíte to, jak se cítíte uvnitř? Chodíte na masáže, kurz kreslení, nebo keramiku? Kdy jste sami se sebou? Kdy se máte rád/a?
Jasně, řeknete si možná, že jsem se zbláznila. Pokládání takových otázek je naprosto zbytečné a nesmyslné. Jenže je to tak. Začněte s úklidem a dopřejte si odměnu ve formě pohlazení duše.
Má kamarádka v debatě o čase pronesla, že když mi to neklapne, nemám se zbytečně stresovat...pořád je tu "víno a čokoláda."
