Dva měsíce před svatbou nás oba
opustili chlupatí kamarádi z dětství. Manželova dalmatinka věkem, z mé
rodiny střední čistokrevný oříšek nemocí. Oběma nám bylo smutno. Navíc jsem
svého Matýska musela ponechat na baráku u rodičů, protože vzhledem k tomu,
že byl pasován na „kočičáka venkovního“, trpěl by přestěhováním do městského
bytu s možností výběhu leda na balkón.
Krátce po společném „ANO“, jsme
oba, nezávisle na sobě, začali přemýšlet, jak přesvědčit toho druhého o
nutnosti pořízení domácích tlapek. Mě oslovilo plemeno Mainských mývalích koček
a budoucího páníčka Irský teriér. První rozdíl je patřičný. Já chtěla kočku,
manžel psa. Já nechtěla dovolit psa, když nebudu moci mít kočku. Milovník psů
nechtěl kočku, pokud nebudeme mít psa. Bingo! Začala se tak žhnoucí debata,
jaký finální počet tlapek naše domácnost bude mít. Něco se ale plánovat nedá. Již
během října se přistěhovala kočička. Výpravu jsme pro ní podnikli až
k Ostravě a jelikož cestu prozvracela, výlet jsme si opravdu užili. Celé
následující dva dny jsem kočičku opečovávala a snažila se, alespoň trochu
zmírnit šok z cesty. V listopadu přišlo domů štěňátko. Dva chlupáči
se snadno skamarádili, avšak věc měla menší háček. Zatím, co štěňátko každý den
chodilo s páníčkem do práce, kočička byla doma. Jistou domu i sama, než
jsem přišla z práce já. Zpočátku šlo všechno hladce, více méně žádný
problém nebyl. Koncem listopadu kočička přestala žrát. Začala být extrémně
mazlivá a smutná. Viděla jsem jí na očích, že nelze jinak: „Musíme pořídit
kočičí kamarádku!“ Začala jsem vybírat koťátko, které by se k nám přidalo,
co nejdříve. Hold, člověk nemůže nahradit parťáka stejného druhu. A v prosinci
už bylo doma tlapek dvanáct.
Sžívání zvířátek probíhalo
bujaře. Několik dní jsme nespali, protože jsme museli neustále řešit problém s hlukem,
dupáním a narážením do nábytku. Sousedi nejspíš nespali s námi, avšak na
prohýřené noci o patro výše si nestěžovali. Situace vyvrcholila během oslav
Nového roku, kdy chamtivé štěňátko snědlo večeři svou, i obou koček. Nepili
jsme, nespali, ale ani neoslavovali. Pouze pozorovali převalující se „mini
velrybu“ a kontrolovali, jestli dýchá. Odpočítávala jsem hodiny a doufala, že
se štěněti neudělá špatně, protože veterinární pohotovost by byla nejspíš o půlnoci
zavřená. Obě kočičky seděly na škrabadle a pozorovaly pejska také. Byly asi
naštvané, protože další večeři nedostali (což jsem si uvědomila až
v odpoledni dalšího dne).
Štěňátko přežitím prokázalo, že
má tuhý kořínek, a tak začaly kamarádské boje a vzájemné testování, kdo kolik
vydrží. Vznik magický trojúhelník: lidé (kteří s námi bydlí)-pes-kočky.
Vlastně musím říci, že kdybychom naši smečku neměli, měli bychom podezřele
harmonické manželství bez hašteření. Za rok a půl jsem se dostala do fáze, kdy
neřeším, který z nich věci zničil. Spoušť občas vyfotím pro páníčka (ať
z toho taky něco má, že?), uklidím a podniknu opatření proti opakování,
která jsou mi absolutně k ničemu. Proces se stejně periodicky opakuje. Je
zaručena přirozená regulace počtu domácích „pracholapek“, které se každé Vánoce
množí jakožto příchozí dárky…
Žádné komentáře:
Okomentovat