Několikrát jsem se dala slyšet,
že se vdávat nechci, nebudu, natož si měnit příjmení. A jak už to bývá, od
odříkaného chleba největší krajíc! V současné době jsem druhým rokem vdaná,
opět přestěhovaná a došlo i na proměnu jména.
Celý vztah začal zabouchnutými
dveřmi. Ano, je to tak. Po překvapivém potkání se (lest ze strany matek
předpokládám), jsem se velmi spěšně seznámila s o dva roky starším
sousedem v naší placaté panelákové vesnici. Po pozdravu mi zabouchnul
hlavní vchodové dveře před nosem. Když jsme se po měsíci dostali dál, než k:
„Ahoj.“ Zjistili jsme, že jsme bydleli ve stejném městě, jen o několik stanic
autobusem dál, pravděpodobně naše základní školy soutěžily o tytéž poháry ve
florbale a naše končetiny dávalo dohromady chirurgické oddělení stejné
polikliniky ve městě. Co dodat, je to ON! Po sedmileté vztahu provázeného shody
a neshody jsme oznámili, že se vezmeme. Do poslední chvíle tomu nemohli věřit
ani naši příbuzní, natož naši přátelé. Zvláště, když poslední týden svatebních
příprav provázela „znamení“.
V pátek (7 dní do svatby) jsme se
dozvěděli, že kovář, který nám vyrábí prstýnky na míru, zřejmě zakázku
nestihne, protože se inspirován, po naší osobní návštěvě, rozhodl vzít si svou
dlouholetou přítelkyni a v sobotu se žení. Budoucí novomanžel tedy sedl do
auta a nevyrytý tovar ještě tentýž den vyzvedl v kovárně, aby během
pondělí zajistil jeho dokončení v jiném zlatnictví. Kaskadérský kousek se
povedl, ve středu byly prstýnky hotové k vyzvednutí.
Víkend (6-5 dní do svatby) bylo
třeba sehnat k šatům boty. Sháněla jsem je již několik měsíců, ale když si
usmyslíte sehnat v obchodních domech s obuví bílé lodičky, které
nemají žirafí podpatek a mají plnou špičku, zjistíte, že je jednoduší nechat si
ve vaší velikosti ušít boty na míru ihned po tom, co vás tak pitomý nápad
napadne. Světe div se, zachránil mě výprodej a schopná prodavačka, která
obrátila sklad naruby, jen aby mi poslední pár vytoužených střevíčků našla.
Pondělí (4 dny do svatby) se
stalo nejpraštěnějším ze všech dnů. Hlavní družička, svědkyně a cukrářka
v jedné osobě, lehla napadena neidentifikovanou virózou střev a bylo po
dortu, cukrátkách, organizaci a hlavně po odsvědčení. Zároveň volala kadeřnice,
že mě nejspíš neučeše, jelikož na páteční ráno jí odpadlo domluvené hlídání
několikaměsíčního miminka, takže nebude k dispozici. Po obdržení této
zprávy jsem si šla automaticky lehnout, protože bych asi na místě zešílela. Po
několika hodinách spánku a dvou panácích jsem si řekla, že tohle není možný a
někde je určitě schován šotek s předem napsaným scénářem politým od černé
kávy… Nicméně - situace se musí vyřešit, a tak jsem s hadrem na hlavě a
mamkou v telefonu na uchu, zařizovala dálkově organizaci pečení dobrot,
vyzvednutí dortu, nákup surovin na slavnostní oběd (který jsme zajišťovali též
sami s dopomocí najaté kuchařky), domluvení vyzvednutí šatů a rady ke
garderobě mé sestry, která souhlasila, že nám půjde za svědka a
v neposlední řadě byla vděčna naší sousedce, kadeřnici a zachránkyni, že
mě s vnučkou učešou (i s těmi všemi požadavky, které jsem si do vlasů
navymýšlela).
V úterý (3 dny do svatby)
jsem s taškou s lodičkami vyrazila vyzvednout svatební šaty. Vše bylo
naprosto skvělé, než jsme dopínali zip. V úpravě je švadlenka vypasovala
užší, takže se mi málem do šatů nevešla prsa. Hold, nejsem majitelka jedniček. Nevadí,
když do pátku nezhubnu přes hrudník, obleču se do šatů bez podprsenky. A je to!
Během středy a čtvrtka (2-1 den
do svatby) zavládlo v kuchyni u našich, i u nás, v nově nastěhovaném
bytě, pečení a vaření. Nejdříve se napekly dortíky, mini koláčky, povidlové koláčky,
(dort byl objednán), pak se vařil guláš a připravovalo se další pohoštění, aby
se veškerý proviant, ve čtvrtek večer, odvezl na místo hostiny, kde jsme
připravili i výzdobu a taneční parket. Mantra dne: “Všechno klapne.“
Pátek (den D) bylo venku
sychravo. Brzy ráno jsem, za doprovodu mého tatínka (toho dne i šoféra),
dorazila do kadeřnického salónu, kde mě nádherně učesali, v devět hodin
přijela vizážistka, během příprav jsem ověřila vyzvednutí a dovezení dortu a
také, jestli budoucí choť stíhá (především vyzvednout květiny, jelikož ty
zůstaly v organizaci jeho režie), vyrobila přízdobu na kapotu auta,
napasovala své já do svatebních šatů a v půl dvanácté jsme vyrazili na
cestu k oltáři. Ani dneska to ale nebylo všechno. Naši cestu autem
zpomalil couvající kamion, který se snažil trefit do vrat asi dvacet minut, což
otáčky mé nervozity vytočily na maximum. Užmoulala jsem celý balíček papírových
kapesníků ve snaze nezačít hystericky brečet a ničit si make-up. Po příjezdu na
místo jsme napoprvé špatně zaparkovali, takže po vystoupení z auta se mé
bílé střevíčky podpatky propadly do měkkého bláta. Trvalo pět minut, než jsme
je dostaly ven…Hostů v dešti přišlo málo a kamarádky s myrtami a
mašličkami uvízly v koloně (dorazily deset minut před obřadem, takže
vlastně pohoda). A k údivu všech, ženich dojel jako poslední a zapomněl si
pásek od kalhot. Třeštila mi hlava a ujišťovala se, že máme již vybráno, než
zavolala kuchařka se slovy: „Kampak jste mi schovali skleničky na přípitek?“.
Nebýt nádherné bílé barvy svatebních šatů, která se mi moc líbila, asi bych si
do toho bláta sedla. Na ty jsem v tom shonu naprosto zapomněla a tak
zůstaly trčet nachystané kdesi o dvacet kilometrů dál u známé v hospůdce.
Zachránil nás jeden z kamarádů, který zapůjčil jak pásek, tak skleničky,
načeš na úkor pomoci je s námi asi na třech fotkách, což mě upřímně mrzí.
Po obřadu šlo už všechno hezky.
Na hostinu jsme vzali i ty hosty, kteří s jídlem původně nepočítali,
kapela dojela v pořádku, dosyta jsme se najedli i všechno řádně oslavili.
Závěr by však nebyl normální, kdyby byl nudný, že? V půl druhé ráno jsem
od jedné z rozjuchaných hostí dostala pecku do hlavy a druhou vzala o
podlahu. Byl čas jít spát a bujarou slávu ukončit. Jen novomanžel nade mnou
celou noc bděl, bez lechtivých radovánek, abych náhodou neměla otřes mozku.
Vím, že tento sňatek je na doživotí, protože znovu takovou bojovku absolvovat
nehodlám!
Žádné komentáře:
Okomentovat