Domů nás pustili v sobotu. Novopečený
tatínek hrdě čekal v návštěvním prostoru s připravenou autosedačkou.
Trochu jsme pobavili personál, když jsem několikrát šla s různými taškami
tam a zase zpátky. Taška pro miminko obsahovala vše, co měla, až na fakt, že
veškeré oblečení bylo o číslo až dvě větší, než byla Ádina velikost. Narodila
se s velikostí padesát a ve všem vypadala jako „rozkošný neforemný bubáček“.
Cestou jsme nakoupili několik nezbytností v lékárně a později tatínek
vyrazil na nákup dětského oblečení, abychom měli alespoň několik kousků na míru.
Hnedka u dveří jsme nechali
miminko „očuchat“ pejskovi i oběma kočkám, u kterých bydlíme. Nejdříve v autosedačce,
poté na gauči, kde jsme oba s manželem napjatě seděli, připraveni skočit
po zvířeti a v případě potřeby tvrdě zasáhnout. Bála jsem se celou dobu a
bojím se i teď, například když domácí mazlíci hrají „na babu“. Ještě tentýž den
bylo nutné vyzvednout kočárek. Který jsme z opatrnosti, i pověrčivosti, měli
v úschově u jedné rodinné přítelkyně, nedaleko místa bydliště. Protože
všechny věci byly sice připravené, ale zakryté, nebo složené tak, aby na ně
neprášilo, musela jsem vše doladit. Z nutnosti položit miminko do
bezpečného prostoru, na rovnou, lehce přenosnou, plochu, užili jsme rady prababičky.
V rámci řešení vzniklé situace, byl tímto obsazen košík na prádlo (až do
odvolání). S manželem jsme si připadali lehce praštěně, ale účel košík plnil
dokonale.
Pro snadnější domácí sžití se
všemi novinkami, si vzal manžel na týden volno z práce. Byla jsem moc
ráda, samotná bych návrat domů těžko zvládla. Mimo kojení, přebalování a
množství rychlých sprch, jsem mohla i spát, zatím, co tatínek houpal a uspával.
Musím pochválit manžela, jak rychle se všechno naučil a dneska mimo kojení
zastane všechno, co je třeba a ještě u toho stačí mít veselou náladu. Za to já
jsem sama se sebou začala mít občasné potíže. Mám úzkosti z kdečeho a
nyní, s miminkem, se ke všemu přidal strach o dítě.
Žádné komentáře:
Okomentovat