Několik hodin po porodu zřejmě
vyprchal všechen adrenalin, protože jsem se cítila, jako kdybych běžela
maraton, přeplavala kanál La Manche a dala zlato v biatlonu, zároveň.
Zesinala jsem tak, že opřít se o zeď, snadno byste mě přehlédli a nebýt
sestřičky, odporoučela bych se těsně k podlaze. Miminko mi vozili na
kojení a krátké potulení, jídlo mi dávali do pokoje a já jen spala a spala.
Na pokoji se mnou nikdo nebyl,
což bylo dobře i špatně. Měla jsem klid na odpočinek, prostor srovnat si poslední
události v hlavě a hlavně, nikomu nevadily falešné tóny, když jsem malé
zpívala u kojení. Na druhou stranu, žádnou knihu jsem si nezabalila a
internetové připojení do mobilu fungovalo jen blízko u okna. Nechtělo se mi
pořád někomu telefonovat a povídat si nebylo s kým. Všechno jsem vykládala
dceři. Jestli jsou miminka schopna si zapamatovat první dny svého života, bude
mít Áda dojem, že jsem neuvěřitelná brepta. Postupně jsem se dobrala i na
popisování počasí a informacím typu: „Paní uklízečka právě vytírá.“
Dělala jsem všechno, co je třeba
při obstarávání miminka. Sestřičky mě naučili, jak miminko vykoupat v umyvadle.
Pak přišlo i na ukázání krásného, voňavého miminka, rodině. Manžel za námi na
návštěvu chodil každý den. Návštěvní místnost je však nešťastně u schodů, kde
pořád táhne a tak si malou v prvních dnech ani nepochoval. Navíc zde není
ani umyvadlo, kde by si návštěva umyla ruce, aby mohla mimi alespoň pohladit. Když
se přišli podívat moji rodiče, Áda právě hodně plakala, takže se nezdrželi
dlouho a návštěvní dny zakončila tchýně, která do postýlky dojetím nabrečela. Těšila
jsem se domů, ale uvědomovala jsem si, že budu prakticky jenom doma. Celý den
doma, občas na vycházku, na nákup, ale jinak nic moc. Strachu z opuštěnosti
a samoty mě zbavila až maminka, kterou přivezli do pokoje v poslední noc
pobytu v porodnici. Paní, oslovujme jí třeba Jana, byla neuvěřitelná.
Porodila o čtvrt na jedenáct a o jedné už byla na nohou a šla se ve vlastní
režii vykoupat. Janě se nechtělo vůbec spát a ve dvě hodiny ráno už plně
obstarávala svého, již druhého, potomka. Je velmi pravděpodobné, že se už nikdy
neuvidíme, ale ráda bych řekla, že právě její vyprávění a otevřenost (i k nesmyslným)
otázkám, mě motivovali k těšení se na společně trávený čas s dcerou a
všechno, co se budu muset jako začínající maminka naučit. Ať už je kdekoliv: „Díky
za tvá slova, Jano.“
Žádné komentáře:
Okomentovat