Uběhly necelé tři dny.
Kontrakcemi už jsem lezla i po zdi, nevěděla co se sebou. Ani manžel, ani já,
jsme se v noci nevyspali, protože jsem neustále cestovala z ložnice do
koupelny, nebo na záchod. Už jsem ani neměla chuť k jídlu. Jedna maminka
se mi pochlubila, že rodila třicet hodin. V duchu jsem si zanadávala a řvala:
„Zkus si pět dní, nádhero!“ Odhodlána opustit porodnici pouze ve variantě, že
si poneseme miminko, jsme vyrazili do porodnice znovu. Asi bych i přepadla
doktora se slovy: „Porod nebo život!“ Ale k mému překvapení tu noc sloužila
mladá lékařka, které stačil jeden pohled, a už volala porodní sál. Byla skvělá.
Jak ona, tak sloužící sestřička, která obstarávala monitory a vše okolo. Se
vším mi pomáhali a hlavně se mnou celou dobu byl můj manžel.
Na porodním sále si od nás vzali
dokumenty, prošla jsem předporodní přípravou a představila se nám sympatická a
schopná (jak jsme později měli tu čest zjistit) porodní asistentka. Porod proběhl
hladce. Dostala jsem koktejlovou injekci, která tělo přesvědčila, aby už dál
neotálelo a pustilo miminko na svět. Byla jsem příšerně unavená, hysterická a
taky trochu naštvaná (už ani nevím přesně na koho a na co), ale síla pocitu
štěstí a lásky, která vás zasáhne, když poprvé vidíte vaše dítě, se nedá popsat
slovy. Dcerka je na světě A JE TÁÁÁÁK KRÁSNÁ! Manžel mě celou dobu držel
za ruku. Podporoval. Opakoval instrukce porodní asistentky. Prožíval vše se
mnou. Přestřihl pupeční šňůru. Napsal dceři jméno na pásek i tělo. Přinesl mi
ji za doprovodu sestry k prvnímu kojení.
Zatím, co venku běsnil liják, my
už jsme tři. J
Žádné komentáře:
Okomentovat