Rčení tohohle rázu v porodnici
neplatí. Nacvičovat jsme začali s vervou den před termínem porodu. V počátku
jsem nevěděla, zda je to kontrakce, nebo jen „poslíčci“. Dle telefonické
konzultace se sestřičkou v poradně porodnice, druzí zmínění při sprchování
bříška teplou vodou vymizí. Zůstali. A sílili. Neustále řešíc problematiku, zda
nejedeme hystericky zbytečně, mě manžel naložil s taškou do auta a už jsme
ujížděli. V porodnici natočili miminku záznam, proběhla kontrola doktorem
(který sám nevěděl, zda už rodíme, či nikoliv) a ubytovali mě na oddělení
šestinedělí, kde: “Budeme čekat, až se interval mezi kontrakcemi sníží pod pět
minut.“ Pěti minut jsem dosáhla, ale pořád žádná akce ze strany ošetřující setry
neprobíhala. Kontrakce trvaly v tomto intervalu ještě asi hodinu a pak,
jako když utne. Porodní cesty se ani nehnuly a po dvou hodinách jsem začínala
od začátku. Kontrakce po patnácti minutách.
Na oddělení, plného novorozených miminek,
unavených maminek a neustále běhajících sestřiček, jsem si pobyla dva dny, než
mě pustili domů. Uběhlou dobu jsem stejně jen čumákovala z okna, protože
maminka, ke které mě šoupli na pokoj, si nechtěla nijak zvlášť povídat. Myslím,
že ranní vizita viděla, jak doktora prosím pohledem, aby mě pustili. Noc jsem
chodila po chodbě s kontrakcemi, nebo brečela v umývárnách. Byl to
hrozný pocit vidět všechna nová a nová miminka, mít bolesti, neporodit a vesměs
blokovat postel. Manžel tam se mnou být nemohl a mé myšlenky se neupínali k porodu,
ale k tomu, abych tam odtud utekla domů, jinak bych se zbláznila.
Protože mě kontrakce úplně
neopustily, manžel si na mě vzal ošetřovací dovolenou a já zvedla náš účet za
teplou vodu, díky sprchování bříška, o dva tisíce za uběhnutý měsíc. Nacpala
jsem téměř celý obsah své „porodní tašky“ do pračky a koukala na filmy v televizi,
které stejně za moc nestály. Takhle jsem si to čekání na miminko
nepředstavovala.
Žádné komentáře:
Okomentovat