Na kolotoči hlavou dolů

Jestliže maminkám v šestinedělí přijde pobyt doma jako kolotoč, já mám doma hotovou centrifugu.

Po pár týdnech, jsem začala nabývat pocitu, že se stávám spokojenou slušivou maminkou. Dojem byl jen krátkodobý, respektive do první vycházky po uvědomění. Udělala jsem nešťastný pohyb při ohýbání se do kočárku a chytly mě záda. Zřejmě jsem si skřípla nerv, jelikož mi bolest vystřelovala do pravé dolní končetiny až ke kotníku. Úspěšně se mě bol, v jisté míře, drží doposud. Nicméně, herda v zádech byla jen první vlaštovkou toho, co mělo přijít.

Když nastoupíte na klasický pouťový řetízkový kolotoč, mírně to houpne, když dosednete. Trošku vás řetízky zatočí a maličkou chvilku můžete cíleně zašmodrchávat řetízky do sebe, než obsluha stiskne knoflík a celý kolotoč se dá do pohybu. Odstředivá síla pracuje a vy se točíte nejen dokola silou stroje, ale také rozplétáte zašmodrchaná ramena sedátka, takže se točíte nadvakrát. Někdy je z toho až špatně od žaludku.

Zhruba v půlce předposledního týdne šestinedělí jsme zažili šok. Jedna z babiček se (ať už cíleně, či ne) přiotrávila prášky. Připravena prchnout ze svého vlastního žití, se rozloučila a posléze odhalila mnohá tajemství, o kterých jsme nikdo doma neměli potuchy. V závislosti na ubíhajících událostech, je nejistá budoucnost stěhování do přírody, na které jsem se tolik těšila. A aby toho nebylo málo, ohroženo je i zaměstnání mého muže, takže jej nejspíše v brzké době změní. Zatočila se mi hlava tak, že být na kolotoči, byť dětské kovové stříšce, která je známá hlavně z převážně zrušených hřišť, zvracela bych. Ze všeho největší strach jsem měla o mléko. V hrůze, vyčerpání a naději, jsem volala na pomoc laktační poradkyni, která přijela k mé radosti do druhého dne.  Dala mi mnoho cenných rad, zkontrolovala techniku kojení a dodala sebedůvěru ve vázání do šátku. Nosím už i venku. Na procházku, na poštu, do krámu. Je mi jedno, co si lidi myslí a říkají, nám je takhle dobře. K tomu jsem neustále na telefonu s prababičkou.

Doufala jsem, že už mám vybráno, že je to vše ze seznamu překvapení, ale není. Tento čtvrtek nastupuji do nemocnice na krátký operativní zákrok. Kontrola po šestinedělí dopadla tak, že mě má ženská lékařka poslala obratem na ambulanci nemocnice. V děloze stále zůstávají kousky placenty, které musí ven. Je to další zkouška pro nás a mléko. Které hodlám udržet! Prý je to celkem běžná operace. Jenže mi, v souvislosti s předchozími událostmi, slovo „běžná“ už moc nepasuje. Stres se pochopitelně, skrze mě, přenáší i na Ádu. Omámená točením z imaginárního kolotoče, mám chuť stát před panelovým domem a křičet: „Už stačí Vesmíre! Mám dost!“  Pokud bych se rozhodla něco takového udělat, vím, že venku nebudu sama. Jeden človíček tam bude se mnou. Stát budu ale jenom já.