Trochu úzkostlivě se snažím
dodržet pravidlo šestinedělí, aneb necpat se hned s miminkem mezi
lidi. Občas se přistihnu u toho, jak
koukám z okna a pozoruji ruch ulic podobně, jako z tohoto návyku žijí opuštění
staří lidé. Díky příjezdu prababičky, mi pocit sociální izolace trochu opadl. Začali
jsme chodit na časté procházky, které, díky mé šnečí rychlosti, nebyly nijak
daleké. Hodně jsme si povídali a užívali si společný čas. Další výhoda byla
dozajista ta, že jsem mohla chodit přebírat balíky od kurýrů a prababička zatím
pohlídala miminko. Když však “PRA“ odjela, musela jsem si poradit sama. Miminko
nemůžete nechat opuštěné bez dozoru. To by se mohlo krutě vymstít. Přišel proto
okamžik, vystrčit se šátkovými nosítky nos z bytu. První krůčky bývají
nejisté. Proto jsem byla ráda, když jsem při pobíhání po paneláku nikoho
nepotkala. Zvědavým pohledům místních štěbetalů jsem ale neunikla.
První setkání proběhlo s jedním zvídavým sousedem paradoxně při
tlačení kočáru během vycházky. Patří se a sluší, sousedy, které znáte,
pozdravit. Protijdoucího souseda, venčícího „pidi“ psa jsem tedy pozdravila.
Načež se ozvalo:
„Dneska mimino nemáte na
břichu?“
Šokovaně jsem zastavila. „Ne,
jdeme dlouhou vycházku.“
„To by vás bolely záda, že jo?“
„Nevím, chci jít cestou nakoupit.
Kočár to uveze líp.“ Poté jsem se rozloučila a pelášila posvém. Nevím,
jestli vidí skrz zdi, ale bydlí o několik pater jinde, na to, aby mě viděl
kukátkem.
Další byla jedna ze sousedek, která bydlí kdesi nad námi. Potkala jsem
ji ve výtahu, když jsem si byla vyzvednout balíček od pošty.
„Jééé, vy máte miminko?“ zahájila paní
konverzaci hlasitým zvoláním, až to s malou ve spánku cuklo.
„Ano. Máme.“
„Jsem si ho málem nevšimla. To
jste byla těhotná?“
(Ne, asi jsem ho koupila v sámošce.) „Ano, byla.“
„Tak to gratuluji! A jak hezky
spinká.“
Bylo to nejdelších šest pater, co jsem zatím jela výtahem…
Mám ještě několik podobných příhod, ale vypisovat všechny, bylo by to
skoro na knihu anekdot. Přiznávám však těm, co mě potkaly v dlouhém zimním
kabátě a ne v bundě, že si nemuseli všimnout, že mám pupík, jelikož péřové
oblečení dělá své. Zbytek moc nechápu, protože jsem vypadala, jako kdybych
spolkla obrovský meloun. Nicméně nejvíc překvapen byl donáškový pošťák, který u
nás zazvonil během dopoledne s doporučenou zásilkou v momentu, kdy
jsem se snažila zamotat (ještě se tomu nedá říkat úvaz) do pět a půl metru
dlouhého nového šátku na nošení miminek Šamami. Zrovna jsem se dostala do fáze,
kdy byste konce neměli pouštět. Nicméně pustila jsem je a otevřela. Šátek se
začne chovat jako živá entita. Plazil se po mě i po dcerce, kterou jsem držena
v náručí. Hlavu do dveří vystrčil i náš pes a drzejší z koček.
„Ano?“
„D-d-dobrý den. Je to dvacet?“
Pošťák má na výraz směsi vyděšení, překvapení a otázky.
„Cože?“
„No nejsou tu čísla, je to
dvacítka?“
„Ano.“
„Hledám Vás, mate reko-doporučenou
poštu.“
„Dobře.“
„Tady mi to podepište.“ Dal
mi do ruky propisku.
„Kam?“
„Tam.“ Pohodil rukou směrem
k mé ruce.
„A dáte mi ten lístek?“
Lístek podepsán. Listonoš stále kouká. Malá se vrtí. „Dáte mi tu zásilku?“
„Jo, jo.“ Ponoří se do útrob
batohu, který doposud měl na zádech. „Někde
to tu mám.“
Když jsem konečně obdržela balíček, ve kterém byl mimochodem další
nosící šátek, tentokrát tak zvaný „ring
sling“ (RS), popřála jsem pěkný den a zavřela. Boro ještě několik minut
vrtěl ocáskem a čekal u dveří, než si pošťák vše urovnal a odešel. Později jsem
byla na poště, kde si mě prý „pamatují“, jak mi sdělila slečna sedící za
přepážkou. Nevím sice jak je to možné, protože na poštu jezdím s kočárkem.
Možná si mě s někým spletla. Nicméně, cestou zpátky jsem viděla jednu nosící
maminku. Měl dítka dvě, jedno už šlo samo, druhé měla v elastickém šátku
(předpokládám, že byl elastický, protože miminko bylo maličké a šátek se
leskl). Korzuji teď s kočárkem stejnou trasou a doufám, že ji potkám
znovu, abychom se mohli dát do hovoru o šátcích. Budu také číhat, jako sousedi
a lovci místních senzací.
Žádné komentáře:
Okomentovat