Snažím se být pilná, ale někdy
jsou dny, kdy tak ležíme v posteli a nic neděláme. Áda má snídani do
postele a já dřív nebo později musím minimálně na záchod. Venku je ošklivo,
nebo dusno. Ani jedno není pořádně k fungování. Postupně se připravuji na
verdikt stěhování, kdy zůstaneme v Praze. Už jsem vyházela dvě skříně a
přebrala tři, už jednou zabalené, krabice. Ačkoliv se moc snažím udržovat
pořádek, náš byt je zaplavován dalším a dalším kartónem, který okusují tak
akorát kočky. K tomu jsem připálila snad každé jídlo, které jsem se
pokoušela v poslední době uvařit. Možná na mě něco leze a možná je to jen
tím, že Ádu čeká povinné očkování. Jsem nervózní. Představa, že kdokoliv,
čímkoliv píchne do našeho miminka, mě nenechává klidnou. Ale na druhou stranu, protilátky
jsou potřeba, zvláště když se k nám do státu vracejí nemoci, které tu už
dávno nebyly.
Při přípravě tašky k paní
doktorce jsem si všimla, že docházejí jednorázové pleny. Používáme je pouze na
noc, a pokud jdeme k doktorovi. Nutnost zakoupit další balení mě s Ádou
vyhnala do drogerie. Cestu tam mrně odpočívalo klidně v kočárku (šátek se
pere), cestou nazpět jsem opět chvátala, jelikož těsně vedle obchodního
střediska kdosi zapnul křovinořez, který zvukem nápadně připomíná sekačku na
trávu. Za vydatné kočárkové árie jsem, zpocena na zádech a ještě níž, dofuněla
do bytu a s úlevou zaklapla dveře. Vezmu-li poklus horem i spodem, mám
alespoň základní dávku sportovního vyžití. Euforie z dnešního pohybu mi
ale opadla už při prvním večerním přebalování.
„Zlato můžeš sem jít?“ smál se manžel na celé kolo a Áda si s ním
pobrukovala. „My máme doma slůně?“ Cvičil miminku s nožkami. „Maminka ti
koupila celý balík nových extra dupaček. Pusu, pusu, pusu… no, čí je to noha?“
Chechtali se oba.
„To snad…“ držela jsem v ruce pampersku, do které by se zadeček
naší Ády vešel třikrát. V obchodě jsem se přehmátla a místo velikosti MINI
jsem popadla MIDI. Super! Jedno písmenko a co to udělá!
Zkroušeně jsem si sedla na postel. Áda měla papírovou plínu až do
podpaží, ale evidentně to vůbec nevadí. Má veselou náladu.
„Prosím tebe, nebuď smutná.“ Šťouch do mě manžel loktem. „Tak se to
víc utáhne. Třeba vydrží dýl.“ Oblékl dceři pyžamo.
Nevím, jestli je větší velikost pleny přímo úměrná její savosti a
tudíž její výdrži. Třeba se jen Áda při větší náloži neprokákne až do
zavinovačky. Papírové pleny hůře těsní, než látkové a tudíž je miminko schopno
z plíny vypudit téměř celý obsah toho, co by tam mělo zůstat, jediným prdnutím.
A tak koupeme, koupeme, koupeme, omýváme a koupeme. Až jsem klesla tak hluboko do
svého svědomí a na bazárku pro maminky zakoupila vaničku i se sešikmenou podložkou
na koupání. Já, hlasatel velkých slov o tom, že žádné podobné předměty
nepotřebujeme. Dosud jsem koupala nad koupelnovým umyvadlem sprchou v naprosté
pohodě, ovšem za asistence manžela. Občas bych potřebovala miminko vykoupat i i
během dne, ne jen omýt. Takový úkon však sama, bez manžela, nebo vaničky, nezvládnu.
Na hranici zoufalosti, v napětí, kdy se miminko začne samo převalovat do
stran, jsem dokonce napsala truhláři, ohledně přebalovacího pultu. Stolek nestačí
šíří. Jenže model, který by se mi líbil, už není v prodejní nabídce od
roku 2006. (Začínám být poněkud náročná požadavky.)
Při kojení před spaním jsem dceři vyprávěla o včeličkách. Kdo jsou, co
dělají, že mají žihadla a taky, že občas, u paní doktorky, dostaneme injekci,
která píchne právě jako taková včelka. Naznačovala jsem přitom prstem píchnutí
do nožičky.
„Myslíš, že tomu rozumí?“ ptal se manžel nejistě.
„Ano, mám za to, že něčemu už ano. Každopádně má nárok vědět, cos e
bude u paní doktorky dít. Rozhodně ta včelka, nebude žádná Mája!“
„Mája? Co ta s tím má společného?“ přizvedl muž obočí.
„Právě, že nic! Injekce přece bolí, není přátelská.“
Žádné komentáře:
Okomentovat