Poznání a kritika

Nastal den očkování. Manžel tentokrát nemohl chybět v práci, takže jsem k doktorce šla s malou sama. Znáte momenty, kdy máte nějakou povinnost. Něco, co musíte udělat, ale nechce se vám do toho? Začnete pak dělat všechno možné. Dokonce, i činnosti, na které jste doposud měli „dost času“. Cokoliv, co přímo nesouvisí s tím, co musíte. Deset minut před návštěvou ordinace jsem skládala prádlo.

Jako učitelka ve školce jsem nechápala, jaký problém mají rodiče s očkováním. Prostě se dítě naočkuje a hotovo. Není-li to tak, smůla, nemůže chodit do školky. Důsledek za rozhodnutí je jasný a přesto vlak nejede. V situaci, kdy taková rozhodnutí mám dělat sama, se stydím za to, jak jsem byla vyhraněná a zlá. Je to obrovské rozhodnutí. Těžké rozhodnutí, které naše dítě ovlivní na zbytek života. Přitom hrajete něco, jako velmi ošklivou verzi ruské rulety. Nikdy nevíte, jak organismus zareaguje na vpravení očkovací látky do těla. Může nastat hladký průběh, možná zvýšená teplota, no a druhou možnost nechci ani domýšlet…Přitom preparátů na trhu je velké množství, ale v ČR jsou dostupné jen některé. Dostanete na výběr třeba jen ze dvou. Tudíž hop, nebo trop. Přes všechnu tu chemii rodič ví, že je nutné chránit své dítě. Chce ho chránit a dát mu bezpečí i vůči nemocem. I já to chci. Manžel je také zastánce očkování. Co nám ale nepřijde fér je postih rodiče a lékaře při neočkování s vyjmutím důsledku pro stát, který do rozhodnutí rodiče nutí. Proč rodič a lékař mají nést zodpovědnost a stát ne? Proč rodič nemůže dát dítě do školky, protože ho nenaočkované nepřijmou; lékař zaplatí velikou pokutu nebo přijde o licenci, když nenaočkuje? Stát nechce přijímat důsledky, když vše neprobíhá jak by v ideálu mělo a  prohlásí: „Já za to nemůžu, rodič volil!“. Ne! Rodič byl donucen volit. To je veliký rozdíl.

V našem případě bychom očkování dali stejně. Možná jiné. A třeba bychom tolik nespěchali a neměli nad sebou hrozbu trestu, který si nemůžeme dovolit. Koukám se na rozhodnutí neočkovat, jako na oddálení nevyhnutelného. Chápu strach rodiče, který zároveň čelí kritice proočkujících. Nedokáži se od něj uchránit já sama, natož abych nyní vypouštěla z úst adresnou kritiku ohledně tématu očkování. Do kyselého jablka se musí kousnout…nebo si jej můžete nakrájet (pak ovšem vše trvá déle).

Po příchodu k paní doktorce byla Áda usměvavá. Zrovna se probudila. Nechala se prohlédnout zvážit, změřit a pak očekávala s klidnou tváří přílet včeličky. Jenže ty potvůrky přiletěly dvě. To jsem netušila ani já. Áda statečně držela mamku za prst, aby máma neplakala a sama ječela na celé kolo. Když jsem jí pak oblékala, čelila jsem vyčítavému pohledu s poselstvím: „Byly dvě, mámo!“ Zbytek dne pak se mnou strávila v šátku. Prošli jsme si zvýšenou teplotou a neustále, i za pochodu,  jsem dcerku kojila. Když se další den probudila dřív, usmívala se a hodinu a půl jsme si povídali. (Já povídám, Áda si brouká a odpovídá různými zvuky). Největší zážitek z očkování mám, kupodivu, já. Žádný obrázek za statečnost jsem ale nedostala!