Jinačí dny

Mezi svátky si většina lidí bere pracovní volno. Odjedou z velkoměsta na venkov, na chaty, popřípadě chalupy, zapomenout na šum velkoměsta, aby se nejpozději den před návratem do práce, za velkých fanfár děsivé dopravní zácpy, vrátili domů. Městské části využívají takových dnů k příležitosti zvelebení veřejné zeleně. Mě naštvali. Jelikož nemáme ani jednu z víkendových „zašíváren“, zašila jsem se doma a poslouchala, celé čtyři dny, sekačky jezdící po trávníku tam a zpátky. Při jednom pokusu vzdálit se od rachotu, se Áda lekla právě zapnutého stroje a s ukázkovým kraválem jsme se zase zaklaply do bezpečí domácnosti.  Výhoda je, že jsem se pustila do třídění a vybalování dosud nedotknutých krabic z přistěhování, které vyčkávajíc stěhování dalšího, sídlí už nějaký ten pátek v zadním pokoji, spíše skladišti. Nevýhoda jednoznačně je, že jsem se nedostala ani na nákup. Áda, je jedno jestli nesena v šátku nebo v kočárku, řve a řve a řve, slyší-li hukot sekačky. No a ve svátek se nepracuje ani v místním obchodě. Nebylo zbytí, vypracovala jsem seznam nákupu, aby tatínek opatřil vše potřebné při návratu domů skrz sekačková pole. V podstatě se jednalo o běžný nákup: rohlíky, jogurty, máslo, sýry, salám, kapesníky, toaletní papír a šampon. Nic moc extra… Po příchodu tatínka domů jsme se začali těšit na společné volno.

Jinačí dny mají své kouzlo. Jsou výjimečné především tím, že lidi, vstávající do práce, mohou vstávat později. Patří k nim společné snídaně, odpolední procházky a méně napnuté rodinné večery. Nic vám neuteče, a pokud, je volným dnem pátek, příliš do dalšího dne nespěcháte. Romantika sama.

Ráno začalo mňoukáním koček. Zvyklé být krmeny kolem páté hodiny ranní, budily nás od zmíněného času každou půl hodinu, do naprostého rozčilení manžela. Ten vyhodnotil, že za ranní buzeraci stejně maso nedostanou a šel raději venčit psa. Áda krásně spinkala ještě slabou půlhodinku. Pak jsem ji přebalila, nakojila a uložila do bubliny (polštáře pro miminka oválného tvaru), kterou si dáváme na kuchyňský stůl. Muž, jež se po návratu z ranní procházky, jal chystati snídani, mezitím urazil vnitřní plastový poklop v lednici při vyndávání másla na stůl, dvakrát se praštil o nedovřený kredenc a hlavou vzal dvířka od mikrovlnky. Áda se vyděsila rámusu. Harmonické ráno začalo a od té doby jsme střídali čas v hojdání, přebalování a kojení. Odpolední procházka mezi placy okousaného (pánové fachmani prominou, ale zde se nedá použít termín „posekaný“) trávníku a lesíky, také stála za to. Vrátili jsme se pečení horkem a oteklí z pylů právě kvetoucích stromů. Neviděla jsem se v zrcadle, ale je možné, že právě díky odulosti, Áda spustila ryk ihned po vyndání z kočárku. Opět jsme se střídali v chování miminka. Zároveň se každý těšil na sprchu. Den jsem zakončila překvapením nad šamponem. Manžel mi, určitě myslíc na informace o padání vlasů po porodu, koupil skvělý Head and shoulders, ovšem proti vypadávání vlasů, určený pro muže. Obal jsem si přečetla až poté, co jsem si s napěněnou hlavou říkala, že ten šampón nějak „divně voní“. Snad mi nezačnou růst vousy, nebo tak něco.

K harmonogramu normálního provozu dní patří i dospávání. Při společném spaní zažíváme fenomén cyklického buzení. Táta Ádu chrápáním – Áda mámu pláčem – máma tátu užitím „ťťťťť“ proti chrápání. Přebalíme, nakojíme, uvidíme. Jedeme druhé kolo…a tak běžně do pěti. Dospává: máma s Ádou doma (cca do devíti) a táta v autobusu do práce (do půl sedmé, když si nenastaví budík, „smůla“, přejede do jiné vesnice). Jenže speciální provoz dospávání nezná! V půl osmé se u snídaně sejdou máma zombie, táta zombie a vysmáté mimino, které usne někde mezi mazáním chleba a přípravou ranní kávy. Běžně se mi pak stává, že kolem třetí hodiny odpolední usnu u kojení a mimču nezbude nic jiného než se mnou, opřené hlavou o prso, tři hodiny prospat do dalšího kojení (nebo než se pokaká a začne plakat). Co dělá táta nevím. Musím ho ale pochválit, posledně uklízel. K večeru občas Áda pláče kvůli prdíkům. Avšak další dny dceřin pláč příliš neustával.

Divila jsem se, co tak najednou. Měla jsem dojem, že se nám podařilo nezbedné prdíky definitivně přeprat. Jak se zdá, na řadě je válka s bolením bříška. Strávili jsme několik hodin mudrováním nad možnou příčinou Ádiných starostí. Poté, co jsme zkontrolovali seznamy potravin, které se nedoporučují konzumovat při kojení, se manžel ještě několikrát ujišťoval.

„Opravdu si nesnědla nic, co jindy nejíš?“

„Ne, vždyť si dávám pozor!“ bránila jsem se zuby nehty.

„Hm, ale vždyť jsi jako kráva, ne?“

„Cože?“ kulila jsem tázavě oči. „Co to povídáš?“

„Ale takhle ne, prosím tebe. Jakože, cokoliv sníš, jde do mlíka, ne?“

„Jo, asi určitě.“

„No, tááák.“ Rozhodil rukama a sedl si k dalšímu dumání. K počítačové hře.

Mě potíže bříška nenechaly odpočívat. Dávala jsem si dcerčino trápení za vinu. Znovu a znovu jsem v duchu procházela, co jsem jedla. Dokola hledala indicie. Až jsem díky tabulce, kterou Ádě píši od prvního dne příchodu domů, přišla na zajímavý úkaz. Každé miminko dostane, ve třech týdnech věku, na předpis od paní doktorky, kapalnou formu vitamínu D. V našem případě se jedná o přípravek Vigantol. A ejhle! Vedlejší účinek chemického sajrajtíku vitamínu D je i bolení bříška a problémy s prdíky. Cítím v kostech, že jsme našli „jádro pudla“. Ihned zjištění prokonzultuji s pediatričkou. Snad se té naší berušce brzy uleví. Už zítra začínají „běžné“ pracovní dny a já se těším, až mi sestřička v ordinaci zvedne telefon.