První výlet

Celou dobu sedíme doma, nebo se pohybujme sídlištěm, které už mám prochozené křížem krážem (a i šikmo). Procházky mě samotnou nebaví. Je hezké tlačit kočárek. Jenže když dcerka pláče, mám tendence jí vyndávat ven z korbičky, nebo dobíhám příšerně zpocená domů, a když spí, nudím se. Není s kým povídat. Mám-li ji navázanou v šátku, působím jako pouťová atrakce. Pohoršené, v lepším případě tázavé, pohledy beze slov, jsou všude přítomné a procházku si moc neužiji.

Naplánovala jsem proto na pátek výlet, kterým jsem šokovala i babičku. V jednom dni jsem stačila navštívit centrum Prahy, vyfotit selfie u Národního muzea, vyzvednout bundu u švadlenky a v práci ukázat miminko. Zároveň se tolik těšila, že jsem měla křehké spaní. Na noc ze čtvrtka na pátek určitě nezapomene i můj manžel. V hluboké noci opět štípal dříví. Načež narazil na souček. Lekla jsem se tak, že jsem s sebou škubla ve směru nesoucího se zvuku a vší silou, v zájmu obrany dítěte, praštila. Naštěstí jsem byla rozespalá, tudíž to nebyla taková herda. Jinak bych dozajista svého manžela připravila o mužství. Kdybych chtěla, tak se tak skvěle netrefím! Zařval. Poté se zmateně rozhlížel, odkud rána přišla. Ostatně já také, právě zcela probuzena leknutím. Brněla mě ruka. Pachatel byl odhalen, trpící ošetřen a spalo se dál.

Ráno jsem se vypravovala a ujišťovala, že mi v batohu nic nechybí. Zjistila jsem, že je nafukovací. Tolik propriet najednou v něm dosud nikdy nebylo. Několik dní předem jsem žádala o rady ostatní „nosící maminky“, abych byla připravena na různé situace ohledně chování pražských cestujících a veškerý potřebný materiál na přebalování (jeli jsme v látce) jsem měla s sebou. Kolem půl desáté dopolední jsem již, s Ádou v šátku, nastupovala do autobusu.

Překvapilo mě, když na nás zavolala paní: „Haló! Vy s tím dítětem, pojďte si sednout!“

Usadila jsem se na sedadle s úsměvem a radostným pocitem, jak hezky nám to cestování začíná.  Na stanici metra jsem se ještě ujišťovala, zda má mít Áda, jako novopečená cestovatelka, lístek. Jak překvapivé bylo zjištění, že pokud by jela v kočárku, platila bych šestnáct korun!

„Mladá paní, takhle je jedno, jaké zavazadlo si nesete.“ sdělila mi dozorčí služba metra v kukani.

Tak jsme se já i mé zdarma jedoucí „zavazadlo“ ponořili do útrob podzemní Prahy.

Cestování v městské hromadné dopravě mi připomnělo, jak dlouho jsem nebyla ve městě. Po vyzvednutí šatiček jsem si usmyslela, že dál budeme cestovat tramvají. Chyba. Ani jeden spoj neměl vyhovující trasu. Museli jsme znovu do metra. Cestou k zastávce byla pořízena i hodně nezdařená selfie, kde je za námi vidět obrys věčně opravující se budovy muzea. Tu jsme zvesela poslali babičce.

„No ty si se zbláznila! Pořád sedíte doma a teď tohle?!“ ozvalo se z telefonu.

Přiznávám, že se mě takové vytknutí dotklo. „Dneska máme velký výlet.“ Přitakala jsem a v duchu plánovala výpravu do botanické zahrady.

„Co přebalování?“ byla babička zvědavá.

„Přebalila a nakojila jsem u švadlenky a podruhé mám v plánu totéž v práci.“

„Dobře, dobře. Zavolej, až dojedete domů. Ať nemám starost, mámo bláznivá!“

V práci se Áda moc líbila. Celou dobu krásně prospala v šátku. Vidět kolegyně a známé tváře mi dodalo energii a vehnalo radost do života. Opravdu jsem už rozptýlení potřebovala. Z původně plánované hodinové návštěvy se snadno stala tříhodinová, s přislíbením dalšího výletu domů k jedné z kolegyň. Navíc večer zavolala prababička, že přijede už zítra, místo v neděli. Hurá, hurá! Den navíc! Po příchodu domů jsem Ádu přebalila a společně jsme usnuli u kojení. Bylo nám fajn. Jen jsem nezavolala ani manželovi, ani babičce…