Arboretum

Sobotní ráno bylo krásné. V klidu jsme vstali, nasnídali se, zabalili a vyrazili na výlet, na který jsem se už dlouhou dobu těšila. Do auta se vešli dítě, pes, kočárek, maminka a celý arzenál věci, včetně „co kdyby“ zavazadel. Musela jsem se ještě vrátit pro několik drobností, které jsem zapomněla – deštník a pumpička na kola od kočárku. Sousedi si asi myslí, že jsem hodná, jelikož jeli na chatu se spoustou harampádí, které jsem jim pomáhala vynést z výtahu hlavně proto, že jsem sama spěchala. Jak sobecké…Plán byl dorazit do kosteleckého arboreta v deset hodin. Chataři už měli být na svých chatách. Dle vzoru spoluobyvatel domu, nebyli. Byla jich plná dálnice! Zpoždění dvacet minut mi nedělalo starosti tolik, jako zatahující se obloha. Když jsme projížděli kolem hřebčince, začalo poprchávat. Nicméně jsme sestavili kočárek, dali do něj spící miminko, pod korbu do košíku nacpali všechny věci „co kdyby“ a tradá!

Už u brány na mě dýchla pohoda opečovávané zeleně. Dveře této podivuhodné zahrady, muzea rostlin, se otvírají návštěvníkům pouze dvakrát ročně. Prvně poslední víkend v květnu a pak na podzim, kdy stromy hrají hřejivými barvami. Pokud chcete vzít pejska dovnitř, je to možné, ale musí být uvázán a chovat se slušně. Vstupné je dobrovolné. Prohlídka s průvodcem začíná každou hodinu. Během výkladu je možné pokládat zvídavé i všetečné otázky, průvodce si vybere, na které odpoví. Když jsme vstupovali dovnitř, manžel si pořád opakoval názvy a pak dodával: „Doufám, že mě nebude nikdo zkoušet.“ V tomto směru mi bylo dobře díky vědomí, že nejsem v oboru dendrologie zas až tak vzdělána a tudíž mě nikdo nebude přezkušovat za zkoumavých pohledů turistů. To jsem ještě netušila, že se stanu atrakcí.

Po cestě od brány jsme došli až k chalupě s občerstvením a suvenýry (přívěsky a sazeničkami vybraných rostlin). Odtud startují všechny prohlídky. Jakmile se utvoří dostatečně velká skupinka návštěvníků, průvodce se sám ohlásí a jde se. K tomu všemu byly v arboretu i studenti, kteří plnili jakési úkoly v pracovních listech. Většina průvodců jsou i kantoři, tudíž pracovali na dvou postech současně. I v sobotu! Přidali jsme se k postávajícímu hloučku. Provádět, dle časového harmonogramu, má Ing. Vašek Bažant Ph.D.. Jakmile jsme vyšli, Áda se začala v kočárku vrtět. Vždycky jsem ji krásně uhoupala. Blížilo se překvapení. Pan inženýr nás hezky přivítal, pověděl několik informací o historii arboreta, včetně toho, že má všechno, byť trs trávy, svou visačku a evidenční číslo (to asi kdyby chtěl nějaký vychytralý zahradník neplacený suvenýr) a přesunuli jsme se pod nádhernou magnólii, tuším plocholistou. Za druhou půlku názvu ale ruku do ohně nedám. Magnólie je to určitě. Výklad začal. Vždy s malou pauzou, aby se průvodce mohl alespoň nadechnout. V jednu chvíli se z kočáru ozvalo prdnutí, že se nejbližší turistka v červené bundě překvapeně otočila a udělala několik kroků do strany, do bezpečí, z dosahu ostřelování. Pro mě prohlídka s výkladem skončila. Skupina odešla. Já vyhledala lavičku, těsně pod magnólií a jala se přebalovat pobrekávající miminko. Hezky jsem si všechno rozložila, zády ke směru, ze kterého jsme přišli. Manžel se mezitím vrátil k chajdě pozdravit přátele a bývalé spolužáky. Přebalila jsem a podle rituálu, který opakujeme, automaticky vyndala miminko z kočárku…

„O co, že bude kojit…“ Ozvalo se mi za zády.

„Jo, už kojí! Máš u mě pivo.“

Naprosto zaujata potřebami miminka, mi vůbec nedošlo, že jsem si sedla pod první exponát prohlídky! Procházející skupinka studentů se náramně pobavila. Seděla jsem trochu v šoku z náhlého procitnutí. No co, tak jsem se narovnala v zádech, přes prs a Ádu jsem decentně dala plínku a snažila se usmívat, abychom na fotkách příliš nepohoršovaly a vypadaly trochu pěkně. Nezapomenu pobavený výraz maminky, která si zaparkovala pod nedalekou sekvojí a v momentě, kdy se kolem mě a dcerky rojili fotografující turisté obdivující květy a listy stromu, žmoulala v puse rohlík. Čekala jsem, že mi ještě ukáže zdvižený palec, ale to bych už asi chtěla moc.

Se skupinou jsme dál nešli, ani se jí nepokoušeli dohnat. Malinko jsme se prošli po cestičkách, než začalo lít jako z konve. Sice mi krása neopršela, ale když jsem měla dojem, že nás nikdo nevidí, křičela jsem k nebi, že to není fér, že jsem chtěla hezké počasí, když už jsem po dlouhé době na takhle krásném výletě! Nebylo mi to nic platné. Z promáchání jsem trochu nastydla. Hlavně, že na kočárek jsem nezapomněla pláštěnku a deštník pro mě byl pod stromy úplně na houby. Cestou nazpátek k autu mi manžel našel dvě krásné velké šišky a koupila jsem si sazeničku oné krásné magnólie, pod kterou jsme kojily. Nevím sice, jak se vejde v plné velikosti na balkon, ale pro pocit domácí zahrady, je pěkná (květ magnólie vpravo nahoře).

Cestou domů jsme se zastavili na trzích v centru Kostelce. V rámci akce ke „Dni dětí“ se tu sjeli hrnčíři a stánkaři ze všech možných koutů republiky. Manžel mi zakoupil dva keramické knoflíky na bundu a pár drobností. Áda ode mě dostala keramického andělíčka držícího srdíčko. Ještě to neocení. Dám jí ho do krabice se všemi poklady. Na zámku jsme pozdravili manželovi „brzo bývalé“ kolegy a kamarády. Dala jsem si výborný guláš, malé pivo a od adoptovaného příbuzného Luboše dostala rybu, na které jsem si pochutnala k večeři.

V pozdním odpoledni se u nás zastavil i strejda z Ameriky. Bylo hezké, že si při křižování světa našel chvilku na návštěvu. Áda se na něj smála a nechala se pochovat. Snad přijede brzy znovu a uvidí prcka dříve, než začne chodit do školy.

Ze všech dojmů za sobotu jsme s Ádou celé následující dva dny obě prospaly. Mimo odpolední rodinné procházky s pejskem nemělo ani cenu se převlékat z pyžama. Jen já jsem musela minimálně do kuchyně pro něco k snědku, zatím, co dcerka má jídlo do postele…