Výlety začínají být víkendovým
standardem. V pátek už se na sobotní odjezd těším a daří se mi zkracovat
dobu potřebnou k nachystání všech zavazadel k odjezdu. Minulý víkend
jsme strávili v okolí Svijan, jelikož se můj muž chystá letos sjíždět řeku
Jizeru, ve které mimochodem není skoro žádná voda. Trochu škodolibě hádám, že
manželovi a jeho kamarádům nezbude, než řeku probrodit a loďku za sebou táhnout
jako kačera. Členové výpravy tak pesimističtí nejsou. Očekávají příjemný
splávek.
Tak či tak, výlet směřoval i k druhé
Ádině prababičce. Ano, Áda má dokonce prababičky dvě a k tomu ještě jednoho
pradědečka. Byli jsme uvítáni a nakrmeni, jak se při hoštění sluší a patří, ale
především bylo krásné, jak si praděda choval miminko, a všichni se usmívali.
Horko bylo k padnutí, avšak pod korunami stromů na zahradě chladil
příjemný stín. Na cestu domů dostala dcerka darem plný pytel plyšáků a jednoho
obřího medvěda. Chlupáč má na výšku metr dvacet. Chápali jsme s manželem nadšení,
ale netušíme ani dneska, kam s ním. Sedí uprostřed zadního pokojíku a čeká
na vyčištění. Přiznám se, že jsem trochu snila, že dostaneme obrovského
medvěda, když jsme oznámili těhotenství rodině. Potajmu jsem se na mazlíky
chodila dívat do domu hraček Sparkys. Hlavou mi běžela kritéria výběru, zda
bílého nebo pandu. „ Blalala…“ Tak teď ho mám! Spíš Áda. Je gigantický, hnědý,
s velkou hlavou (asi ještě ze slámy), zaprášený, ale náš! Bezva. Namáčknutý
na okýnko na straně spolujezdce, aby nevadil nohama při řízení auta, byl
přivezen do bytu, kde se dá považovat za dalšího spolubydlícího. Zabírá tolik
místa, že už jsme přemýšleli, jestli ho nepřivrtat ke stropu za provizorní
kšandy. Když jsme cestou stavěli na kojení a přebalení, byla pronesena i myšlenka,
že jej dáme prvnímu kolemjdoucímu dítku, které prohlásí: „Jééé mamííí,
medvěěěd!“ A pak sprostě utečeme. Nemám ale srdce dát ho pryč. Nedala jsem
jasnou instrukci o podobě megaplyšáka a touha byla naplněna. Tak jakýpak,
copak! Jedno je jisté. Věřte, že takové zavazadlo není dobré převážet za
denního světla. S jistotou medvěd Paddy (jak mu říkáme, podle medvídka
Paddingtona), způsobil nejeden dopravní kolaps. Šokoval, rozesmával, způsobil
buráciví pokřik dětí připoutaných do sedaček vozů v dopravní zácpě. Tudíž
doma ukrýváme buřiče…
Další dílčí výlet směřoval k řešení
problému s nešťastným deputátem trůnícího na zahradě domu, kam jsme se
měli stěhovat. Pozdravili jsme a potěšili sousedy, vypili čaj a snědli buchtu,
kterou jsme upekli jakožto sladký vítací dar. Prošla jsem si znovu byt. Sáhla
na nové, čerstvě vybalené dveře. Podívala se do polic dosud nepožívané linky. Zhluboka
se nadechla a patnáct minut usedavě plakala. Vše potřebné jsme vyřídili a víme,
že za účelem bydlení se sem rozhodně už nevrátíme. Leda na návštěvu ke
známým.
Od příjezdu domů se ke mně chodí
na střídačku mazlit všechna chlupatá zvířátka. Strkají do mě čumáčky a já se
snažím, aby mi nezkyslo mléko. Zahájila jsem „debordelizaci“ všech krabic,
polic a přebrání veškerého nádobí. Nějaké zabalím pro sestru, něco odvezeme na
chalupu a prodejní portál se také dočká inzerce. Napadají mě i plány, jak
nynější podobu našeho příbytku pozměnit, vylepšit a zpracovat nahromaděný
materiál k něčemu užitečnému. Budu ráda za jakákoliv doporučení. Aneb nápady vítány!
Žádné komentáře:
Okomentovat