Všudepřítomná omalovánka

Venku se náhle udělalo chladno. Každou chvíli prší a jelikož mi chvilku trvalo, než byl Ádin šatník obohacen o potřebné  deštivzdorné kousky, byly jsme více doma, než venku. 

První den to bylo fajn, druhý jsme měli plavání (takže taky pohoda), no a třetí: "Co s mámou doma?" Ne, že by mamince docházela fantazie, ale malou rošťačku nic nebavilo. Byt byl zaplaven vytahanými hračkami a to nebylo jediné, co bylo vytaženo. Manželovi extrahovali další "moudrák" a tak jsem měla, čas od času, doma protivouše dva. Zatím, co jeden se sebou v rozčilení bleskově praštil o zem kdekoliv, muž by se asi při svém téměř metru devadesát přizabil, nebo dorazil, o nějakou z pohozených hraček. Raději marodí na gauči, kde je -mimo pastelek- bezpečno.

Nová zábava na sebe nedala dlouho čekat! Áda vždycky ocumlá pastelku, která tak lépe maluje i na tělo a oblečení. Pak už má jen "spoustu práce". Vybarvená je omalovánka, štos bílého papíru, gauč, deka, polštářky, pes, tričko, leginy, faktura ze Zoohitu (kde občas nakupujeme), tatínkova skripta, kočka, pelíšek pro psa, dveře ledničky, druhá kočka, kousek čehosi na podlaze, tatínek, plyšový medvěd (původně bílý) a nezapomínejme na ruce a pupík malé umělkyně, s překrásným make-upem azurové barvy. To vše za pět minut, co maminka stihla bleskovou návštěvu toalety.
"Ádo kreslíš na papír, že ano?" zeptala jsem se váhavě při přesunu do koupelny.
"Mňau! Tatá." Áda mi s úsměvem odevzdala pastelku a zmizela za rohem do obývacího pokoje (nejspíš pro další materiál).

U papíru nezůstala. Tatínkovi se táhla po ruce kostrbatá linka, zatím, co spokojeně chrápal, na celý obývák. Podobná linka s několika malinkými malůvkami však zdobila i stěnu vedle koupelny. Áda si na mě počkala, vzala mě za ruku, ukázala prstem na podlahu, ať si sednu a začala po svém vykládat o obrázku na stěně. Když skončila, tázavě sena mě otočila. čekala reakci, pochvalu, kritiku díla, nevím přesně. Vzhledem k tomu, že stěna byla čerstvě vymalována asi týden, jsem se mi slova vzpříčila v krku a chvilku jsem doufala, že tatínek bude spát až do večera.
"Áďo, víš, mě by se ta malůvka líbila, ale na papíře." Vypadlo ze mě, když si Áda ke mě klekla. "Tatínek asi nebude moc rád, tu stěnu nedávno maloval." Načeš se malá umělkyně zatvářila neurčitě, vyskočila a odběhla. Přinesla papír a snažila se ho obtisknout na stěnu. Pastelkový počin se nechtěl odlepit od bílého podkladu.
"Neci." máchla rukama do vzduchu a nadšeně se rozběhla k obývacímu pokoji, protože se probudil - hádejte kdo.
"Kam mě to táhneš? Já potřebuju..."
"Hlavně nekřič, prosím..."
Na to si i tatínek sedl. "No tohle! Ádo!" zvyšoval se tatínkův šok. Naštěstí byl rozespalý.
"Říkala jsem, že by to bylo hezčí na papíře." Pohladila jsem tatínka po rameni. "Je mi to líto, ale asi se to na papír nevešlo."
Seděli jsme na chodbě. Koukali na stěnu, než nám Áda rozdala každému dvě pastelky a doufala, že taky něco pěkného namalujeme.

O týden později jsem připravovala několik dekorací pro mou kamarádku na svatbu. Áda poprvé viděla srolovanou tapetu a moc se jí líbila. To by bylo ještě v pořádku. Jenže, při své výchovné snaze, jsem úplně zapomněla, že tapeta je taky papír!
Opět jsem bleskově navštěvovala toaletu a zapomněla zavřít dveře do ložnice. Jakmile jsem zhasla světlo v koupelně, ozvalo se z pokoje nadšené: "Mamííí! Mamííí! Kuk!"
Co teď? Jak se jako rodič zachovat? Ploužila jsem se do ložnice jako velmi opatrně. Upřímně, vůbec se mi tam nechtělo. No, ačkoliv jsme se barvu snažily s dcerkou vyčistit a opět si ukazovaly, jaký papír je určen na kreslení, nezdařilo se. Uvidíme, co na to tatínek.
Máte také doma malého Picassa? 

P.S.: Dneska si Áda namalovala černou fixou nos a fousky. Na otázku: "Co to máš na obličeji?" Zaznělo: "Čiči." Snad to půjde umýt, bo zítra jdeme k zubaři.